Příběh nalezence Kašpara Hausera v Německu zná skoro každý už jen proto, že se dá snadno romanticky využít, a tak bylo podle něj natočeno několik filmů a napsány desítky knih. Protože není účelem tohoto článku jej vypsat se všemi detaily, je zde podán v trochu zakulacené kostce:
V roce 1828 se objevil v ulicích Norimberku podivný mladík. Nosil shrbenou hlavu, neuměl pořádně chodit, odpovídat na otázky, byl prostě duševně zanedbaný. Přitom bylo očividné, že celý život nepracoval, neboť měl naprosto jemné ruce a navíc i polštářky na chodidlech. Uměl se akorát podepsat. U sebe měl dopis adresovaný jakémusi důstojníkovi, jehož anonymní autor v dopise tvrdil, že tento mladík mu byl jako nemluvně položen před dveře domku 7. září roku 1812.
Autor dopisu dále sdělil, že je chudý nádeník, ale že přesto chlapce tajně křesťansky vychoval a naučil jej číst a psát (což nutno brát s rezervou). Teď už se o něj nemůže starat a tak jej odvedl do Norimberku, aby byl mladík odveden k vojsku (k rejtarům).
Okolnosti této události byly tak podivné, že bylo nařízeno vyšetřování o celé záležitosti. Bylo zjištěno, že mladík byl celý dosavadní život držen v jakési malé komůrce, kam za ním pouze v noci chodil jeho věznitel-vychovatel, který mu tam nosil potravu a staral se o hygienu v rámci svých možností a doby, ve které to bylo. To samé se dá říci i o jeho vzdělání, které se ukázalo nakonec založeno pouze na jeho podpisu – Kašpar Hauser. Mladík měl neobyčejně vyvinutý čich a sluch, a hnusila se mu jiná potrava než chléb a voda.
Podivné okolnosti tohoto případu vedly k tomu, že se vynořovaly zvěsti o aristokratickém původu Hausera. Dokonce byla vypsána odměna 10 000 zlatých tomu, kdo ozřejmí jeho původ.
Kašpar Hauser bydlel v Ansbachu u profesora Daumera. Tam se mu dostalo vzdělání, a kupodivu přes svoji zaostalost se projevil jako člověk chápavý a celkem vzdělavatelný. Jiná věc je, že byl líný, svárlivý a vůbec nepříjemný.
Začalo se o něm mluvit jako o možném tajném synu Napoleona Bonaparta, ale i jiné podobné báchorky. Soudní rada von Feuerbach (významný německý právník té doby) se z vlastní iniciativy dal do vyšetřování Kašparova případu a pokusil se o rekonstrukci celého Hauserova příběhu. Vše shrnul ve své tajné zprávě (kterou ovšem skoro ihned znala celá Evropa) ve které tvrdí, že Kašpar Hauser je synem bádenského velkovévody Karla z rodu Zähringenů a jeho manželky Stefanie Beuharnaisové, jinak adoptivní dcery Napoleona I.. Toto dítě prý bylo po narození ukradeno hraběnkou Hochbergovou. Ta na jeho místo podstrčila jiné dítě, churavé, které také brzy zemřelo 26 října roku 1812. To udělala proto, aby tím otevřela cestu svým synům na velkovévodský trůn, které měla se svým chotěm, v té době již zemřelým, velkovévodou Karlem Fridrichem z jiné (hochberské) větve bádenského rodu. Nakonec bádenská vláda vydala prohlášení, že se to nezakládá na pravdě: Samozřejmě, nic jiného se ani nedalo čekat. Nicméně i později se objevovali nové názory potvrzující nebo aspoň připouštějící tuto domněnku.
Tato teorie, kvůli dramatičnosti toho příběhu, se stala známou po všech urozených dvorech Evropy. Vyprávění vzbudilo i zájem samotné Stéphanie Beauharnaisové – možné chlapcovy matky. Ta se prý 3. dubna 1832 vydala do Ansbachu, kde tehdy Hauser žil. Společně se svými dcerami ho pozorovaly skryty v křoví. Stefanie se prý na Kašpara jen podívala a omdlela. Po vzkříšení dcerám tvrdila, že mladík je velmi podobný jejímu manželovi, velkovévodovi Karlovi (v té době již po smrti). Není ale jasné, proč poté něco nepodnikla.
V říjnu 1829 byl Kašpar Hauser nalezen ve sklepě domu profesora Daumera s tržnou nebo řeznou ránou na čele. Kašpar uvedl, že byl přepaden neznámým maskovaným mužem. Dalším podivným kouskem budícím podezření co to má znamenat, bylo záhadné (samo?)postřelení Kašpara z pistole v roce 1830. Proč měl vůbec mladík přístup ke zbrani?
Z nějakého důvodu si jej oblíbil anglický lord Stanhope, který jej chtěl přijmout za vlastního. To se ovšem již nestalo, neboť přišel pro Kaěpara Hausera osudný 14.prosinec 1833.
Mladík byl prý vylákán jakýmsi neznámým mužem na osamocené místo, a tam byl bodnut nožem do boku (dle jeho tvrzení před smrtí). Za krátký čas na to umírá. Při vyšetřování vraždy ale nastaly rozpaky. Na místě činu totiž byl sníh, a na něm byly nalezeny jenom jedny stopy. Tedy zdálo se, že Kašpar si to zranění způsobil sám, aby na svou osobu opět obrátil zraky veřejnosti. Faktem je, že obecná pozornost, které se těšil, začínala v té době silně upadat. I Kašparův domácí učitel Meyer tvrdil, že jeho svěřenec měl hysterické sklony, a že šlo tedy o předstíranou sebevraždu, která se mu vymkla z rukou. Pokud je to pravda, tak to přehnal. Faktem je, že školení v zacházení s nožem, – kam a jak se má bodnout, neměl. Někteří psychiatři si myslí, že trpěl schizofrenií, Tedy, – nůž do sebe vrazil sám, ale myslel si, že jej někdo napadl.
V roce 1996 z popudu časopisu Der Spiegel byl obnoven výzkum záhady Kašpara Hausera. Z městského muzea v Ansbachu, kde je uloženo Kašparovo oblečení, které měl údajně na sobě v den vraždy, byly vypůjčeny spodky. Ty byly zakrvácené, a tak z nich byl vystřižen kus tkaniny s krví o velikosti zhruba 10 cm2. Ten byl pro jistotu rozdělen na dva díly a poslán do laboratoře forenzních služeb v Birminghamu, druhá část do Ústavu soudního lékařství při univerzitě v Mnichově. Byla stanovena mitochondriální DNA (mtDNA, která se dědí pouze prostřednictvím ženských předků) z krvavé skvrny na Kašparově spodním prádle, a ta byla srovnána a z mtDNA krevních vzorků odebraných ze dvou žijících příbuzních (v ženské linii) Stephanie de Beauharnais (ovšem nezveřejněných, tedy neznámých). Při porovnání bylo zjištěno, že vzorky DNA z Kašparových spodků a údajných příbuzných Stefanie de Beuharnais jsou odlišné, – tedy od různých osob. Tím bylo vyloučeno, a v der Spieglu pochopitelně patřičně rozzveřejněno, že by mohl být Kašpar Hauser bádenským princem.
Ovšem, v roce 2002 skupina badatelů (prý) důvodně zpochybnila, že původní vzorky použité pro testování byly opravdu z oblečení Kašpara Hausera. Šlo se tedy na to jinak. Především byli najati experti na forenzní genetiku. V pozůstalosti soudního rady Fuerbacha byly zachovány předměty patřící Kašparu Hauserovi. Z nich byly ke zkouškám vybrány Kryštofovi vlasy,, kalhoty a klobouk. Zkoušky byly provedeny v Ústavu pro soudní lékařství při univerzitě v Münsteru. Protože genetika od roku 1996 samozřejmě pokročila, dají se z těchto předmětů doličných odebrat vzorky DNA z vlasů a z potu (vnitřní lem klobouku). Genetický materiál pro srovnání poskytla německá šlechtična Astrid von Medinger (rozená von Zallinger Stillendorf), která je v ženské linii přímým potomkem Stéphanie de Beauharnais (mimochodem, zemřela brzy poté 4.12.2002).
Výsledky ukázaly 95 % shodu vzorků odebraných z věcí Kašpara Hausera se vzorky od Astrid von Medinger. Jinak řečeno, profily DNA nejsou totožné, ale odchylka evidentně není dostatečně velká, aby mohla vyloučit příbuzenský vztah. Rozdíl mohl být způsoben mutací genu. Samozřejmě, že žurnalistické referáty vyzněly tak, – že Kašpar Hauser byl s největší pravděpodobností potomkem bádenského rodu. Závěr Dr. Bernd Brinkmanna z Ústavu soudního lékařství v Mnichově zní opatrněji, – takto: „V současné době, by bylo naprosto nevědecké a nesprávné vyloučit Kašpara Hausera, jako možného dědičného prince bádenského.“
Nutno dodat, že kauza Kašpar Hauser z roku 2002 byla zveřejněna v televizním dokumentu v německé veřejnoprávní televizi.
Jak vidno, věci okolo obou vyšetřování nebyly z hlediska nezpochybnitelnosti úplně v pořádku. Zejména tam chybělo prvotní zaštítění nějakou autoritou. Jednou celou záležitost zorganizoval známý časopis, podruhé „skupina badatelů“. Vždy za účelem prodejnosti toho kterého média. I když laboratoře, které zpracovaly vzorky dodaného materiálu jsou v z odborného hlediska v zásadě nezpochybnitelné, určení, výběr a dodávání vzorků může pochybnosti vzbuzovat. Je to škoda, protože tak se definitivní vyřešení této záhady nepovedlo, a je otázkou, zda se k tomu takto mělo vůbec přistoupit. Vypadá to, že bez spolupráce s rodem velkovévodů bádenských to v budoucnosti nepůjde. Ovšem, – dům Baden se odmítá vyjádřit ke kauze Hauser, a neumožňuje žádné vědecké vyšetření ostatků Stéphanie de Beauharnais, nebo dítěte (domnělého syna), které bylo pohřbeno jako její a Karla, velkovévody bádenského v rodinné hrobce v kostele. Není se čemu divit. V případě potvrzení příbuznosti rodiny s Kašparem Hauserem, by byla její současná legitimita silně zpochybněna.
Pokud bych se měl přiklonit k jednomu z těch výzkumů, tak bych dal přednost výsledkům z roku 2002. Jak už bylo řečeno, kompetentnost všech zúčastněných laboratoří je bez pochyb. Tedy, údajné Hauserovi vzorky ze kterých se odebírala DNA musely v jednom případě pocházet od jiné osoby. Myslím si, že předměty v pozůstalosti profesora Fuerbacha mají vyšší relevanci, protože se nevystavovaly na veřejnosti, a v průběhu času za ně měla odpovědnost pouze rodina. V případě ansbašského muzea je nejisté vše. Odpovědní lidé se střídali, dokonce už původní exemplář v něm vystavený nemusel být pravý. Šlo přece hlavně o to, aby v muzeu zakrvácené oblečení vůbec nějaké bylo (jinak by tam nikdo nepřišel), a potom, nikdo v počátku nemohl tušit, že za nějakých sto šedesát let se bude zkoumat DNA.
A je tu ještě jedna nepříjemná nejasnost. Ty dvě žijící příbuzné (musely to být ženy) Stéphanie de Beauharnais, které dodaly genetický materiál pro výzkum roku 1996. Jejich totožnost je neznámá. Lépe by bylo napsat, – je utajená. Lze pochopit důvody, proč dotyčné nechtěly zveřejnit svojí identitu, důvěryhodnosti to však nepřidává.
Na hřbitově v Ansbachu na náhrobku nalezence je psáno: „Zde leží Kašpar Hauser, hádanka své doby. Původ neznámý, smrt tajuplná.“ Přes dva nové výzkumy se nápis zatím přepsat nedá.
Přitom genetika samozřejmě bude hrát čím dál významnější roli při archeologických a tedy historických výzkumech, jak už se ostatně na dosti případech v dobách nedávno minulých prokázalo. Příklady jsou nabíledni:
Když byla potvrzena (v roce 2008) pravost ostatků všech členů ruské carské rodiny Romanovců, zavražděné bolševiky v roce 1918, tak se poté mohla vyloučit Anna Andersonová, která se skoro celý svůj dospělý život prohlašovala za carovu dceru Anastásii, což jí i dost lidí věřilo. Bylo totiž prokázáno, že rozhodně nepochází z Romanovců, a nemohla tedy být princeznou Anastásií.
Francouzský nekorunovaný král Ludvík XVII., – dítě umučené v pařížském Templu za Francouzské revoluce. Také bylo ověřeno, že skutečně zahynul ve vězení a nebyl tedy zázračně osvobozen. LžiLudvíků co se za něj vydávali bylo nepočítaně. To bylo po výzkumu uvedeno roce 2000. Navíc s tím, že Karel Naundorff, nejznámější a nejhodnověrnější LžiLudvík byl skutečně podvodník. To vše, prakticky s jistotou, potvrdila genetika.
Nakonec ještě jeden americký příklad. O známém gangsterovi Jesse Jamesovi šly legendy, že ve skutečnosti nebyl zastřelen (roku 1882) bratry Robertem a Charlesem Fordem. Několik mužů se za něj dokonce později vydávalo. V roce 1996 byly ostatky Jesse Jamese exhumovány, a anylýza DNA srovnáním se vzorky žijících potomků jednoznačně určila, ře bratři Fordovi se nespletli, -tedy, opravdu byl tehdy pohřben slavný zločinec Jesse James.