Když se podíváme o zhruba třináct a půl století -tamů nazád-, jak říkají Rusové, tedy zpátky, dějí se věci, které s carem Mikolášem II. překvapivě úzce souvisí.
Pro ujasnění, jsme v sedmém století našeho letopočtu v době Merovejců, kteří v té době ovládali většinu západní Evropy. V Bavorsku v Ergoldingu (blízko Řezna) se tehdy pohřbívá na poměrně velké pohřebiště. Je tam také šest čerstvých hrobů, ve kterých jsou pochováni významní muži. Je to poznat podle bohaté pohřební výbavy (meče, stříbrné spony a jiné). Dva z těch šesti leží vedle sebe a drží se za ruce. Dodávám, – oba zahynuli násilnou smrtí, pravděpodobně v boji. Nevím, zda se jim má říkat knížata, hrabata či jinak, myslím, že nejvhodnější bude, – významní velmoži.
Toto pohřebiště bylo archeologickým průzkumem zkoumáno od roku 1997.
"Vypadá to, že ty dva (za ruce se držící) velmoži by mohli být jedna rodina?" Říkají si němečtí archeologové. Asi se jim kosterní pozůstatky zdají podobné. Jak to zjistit? "No budeme se muset obrátit na odborníky, tedy do Česka", říkají archeologové." Tam je jeden šikovný a ten nám už poví, co a jak."
Tak tedy náš významný genetik RNDr. Daniel Vaněk dostal zakázku, aby dle kosterních pozůstatků určil vzájemné příbuzenské vztahy mezi zmíněnými velmoži. Ten se pustil do práce, a před nedávnem byly výsledky předány. Bylo určeno, že ti dva jsou bratři, protože mají shodný haplotyp na chromozomu Y. Dokonce český genetik přišel na to, že jedna z těch dalších významných koster patří jejich bratranci.
Je to zajímavé, němečtí archeologové byli jistě rádi, ale nic zvláštního se neděje. Tedy, nedělo by se, – kdyby!
Kdyby ten haplotyp nebyl shodný (až na dvě odchylky) s pozůstatky zavražděného posledního ruského cara Mikoláše II. (+1918). Ty dvě odchylky odpovídají té dlouhé době mezi merovejskými velmoži a posledními Romanovci. Z tohoto výsledku se dá na 95 % tvrdit, že jeden z bratrů pohřbený v sedmém století v Ergoldingu byl byl prara…..dědeček Mikoláše II.. A to prosím v přímé mužské linii.
Co to znamená? Je to vůbec možné? Taková doba, a taková náhoda? A jde nalézt nějaké historické souvislosti?
Tady ještě jednou, merovejští velmožové (podle nedávných genetických testů) jsou přímými předky Romanovců v přímé mužské linii. To se dá nakonec i chápat, protože poslední Romanovci fakticky vůbec nebyli pokrevní Rusové. Byli to vlastně Němci a jejich správné příjmení je Holstein-Gottorp-Romanov. Pravda, oni když měli vypsat jméno celé, tak jej sami psali Romanov-Holstein-Gottorp. Zkrátka a dobře, původní Romanovci vymřeli po meči (1727), a dále pokračovali po přeslici. V mužské linii (a to tu nám v tomto případě jde) to Němci byli. Tedy, dalo by se s jistým pochopením podívat na výsledky výše uvedeného srovnání DNA, protože rodina (Romanovci) ze západní (respektive střední) Evropy pochází (stejně, jako merovejští velmoži). Jenže!
A zde se dostáváme k příkladu, jak genetika zcela jistě bude v některých případech opravovat dějiny (ona toho ostatně bude měnit podstatně více i v jiných oblastech).
Když vymřel rod Romanovců po meči (a vlastně i po přeslici) nastoupil na trůn německý synovec poslední romanovské carevny Alžběty I.. Jmenoval se Petr Holštýnský, jako car Petr III.. Za manželku měl také Němku, anhaltskou princeznu Kateřinu, která se stala po Petru III. carevnou, jako Kateřina Veliká. Ti dva nemohli mít dlouhou dobu děti. Historie je to obsáhlá a pikantní, ale to je na jiné téma. Prostě, syn který se z jejich manželství narodil, pozdější car Pavel I. neměl za biologického otce cara Petra III.. Aspoň tak je to v obecném povědomí historiků, a díky historickým filmům o Kateřině Veliké i u poměrně širší veřejnosti.. Je totiž mnoho dokladů o Petrových problémech s manželským stykem, o Kateřininých milencích, a v neposlední řadě i její vlastní Paměti (správně Kateřininy zápisky) prozrazují, že Kateřina uvádí, jako skutečného otce careviče Pavla, svého tehdejšího milence, hraběte Sergeje Vasiliče Saltykova.
Tedy Rusa, – a od něj už je nepřetržitá mužská linie k poslednímu Romanovci na trůně, našemu nešťastníkovi Mikoláši II.. Jak to, že má tedy Rus(?) Mikoláš II. prapra………dědečky v západní Evropě? Je také možnost, že Kateřina sice napsala, že otcem je Saltykov, ale třeba nemusela vědět přesně, kdo je vlastně otcem (to se ženám stává, že?). Protože své Paměti nepsala pro veřejnost, byly také dlouhá léta přísným státním tajemstvím, tak napsala toho, koho v té době nejvíce milovala. Tím v té době byl rozhodně Saltykov. Ale manžel, ten má svá práva také. Třeba v té době se mu něco povedlo, či mu uklouzly nohy. Pro doplnění nutno říci, že se uvádějí ještě dva možní otcové careviče Pavla. Těmi jsou Stanislav Poniatowski (Polák, litevského původu, pozdější polský král) a Grigorij Grigorijevič Orlov (Rus, jak poleno). Potom v tom Kateřina neměla mít binec.
A teď, babo, co poradíš? Zde genetika dává přímo detektivní možnosti. Například srovnávat DNA holštýnských knížat (pravých) s merovejskými velmoži. To by něco mohlo vyloučit, či potvrdit. Poté srovnat DNA merovejských velmožů s některým ze současných žijících mužských Romanovců, je jich na světě dost. Ti všichni by měli být potomci Saltykova, i když to asi neradi slyší. Bylo by to tak?
Možností dalších je víc, a nejde jen o pikantní záležitosti manželských nevěr v panovnických rodinách. Genetický výzkum dostává pomalu zásadní význam zejména pro nejstarší historii, kdy nemáme dost písemných pramenů. Proto také v historických odborných pracích (pro tuto dobu) se setkáváme často s výrazy jako, s největší pravděpodobností, snad, mohlo se stát, to se nedá vyloučit a podobných. Genetika je exaktní věda, a to je v takových případech neocenitelné.
Proto je také velkou škodou, že byl zastaven výzkumný úkol ARCHEOSTEON, který se začal zabývat genetickým výzkumem nejstarších Přemyslovců na Pražském Hradě. To je věc naprosto nepochopitelná. Za pár korun možnost zásadních poznatků z počátků naší státnosti. Kdo se o to zasloužil, ten by zasloužil!
Na závěr trochu odvážná teorie. Možná už trochu tušená a předvídaná. A také odpovídající některým kronikářským údajům. Navíc, výzkum kosterních pozůstatků v bavorském Ergoldingu jí také trochu pomáhá.
Totiž: V Evropě se v raném středověku vládcové možná rekrutovali z podstatně méně panovnických (vyvolených) rodů (rodin), než je dnes obecně míněno. Koneckonců i v Česku máme jednu už probíranou a většinově dosud zavrhovanou hypotézu. Totiž, že Přemyslovci a Slavníkovci, možná i moravští Mojmírovci byli jedna rodina. Nutno zde zdůraznit, že tím není myšleno jenom pokrevní příbuzenství, ale přímo rozrod po mužské linii, tedy společný mužský předek.
Každopádně se máme na co těšit.