Reklama
 
Blog | Richard Händl

Václavovy peripetie

Krále Václava IV. známe jako veselého kumpána, který je pro každou legraci, již navíc rád sdílí i s lidem obecným. Příkladem jsou třeba nepoctiví pekaři. Protože pečou chleba pod váhu, král Václav soudí, že jim může zvýšit kvalifikaci v oboru potápěč. Jsou v koších spouštěni z mostu do Vltavy, bez skafandru, což je donutí naučit se dlouhou dobu zadržovat dech. Nabytých dovedností potom mohou (pokud to přežijí) využít k lovení říčních perel, aby si přivydělali a nemuseli vylepšovat rodinný rozpočet šizením. Král má ale i jiné sympatické vlastnosti. Chodí rád do hospod s kumpány, kteří nenosí nos nahoru a nehrají si na velké pány. Koneckonců to také žádní velcí pánové nejsou. České pány král Václav nemiluje a do hospod je nezve. Mezi jeho kamarády patří obyčejní zemani čili rytíři, a když s nimi řeší státní záležitosti v putyce, je jisto, že lidu se to zalíbí. Určitě by se to líbilo hospodským mudrcům i dneska.

Václav měl také rád ženy, a proto vyžadoval, aby se lazebnickému řemeslu dávaly učit pouze dívky, neboť chtěl zvýšit ženskou zaměstnanost. Dnes bychom řekli, že král Václav podporoval emancipaci žen. Pravda, chodil rád do lázní mladé lazebnice zkoušet, jak už své řemeslo umí.
Národ také Václavovi odpouští, že nebyl taková hlava jako jeho otec Karel IV., protože dobře zná, jak těžké to mají synkové slavných a úspěšných rodičů. Že vypukly husitské bouře, za to Václav nemohl, a aby nepřekážel národu, který dělal revoluci, raději zemřel. Prostě by mu slušela třeba přezdívka král Dobrák a s tímto hodnocením také vstoupil do velké historie.
Vstoupil, ale pouze u nás doma. V Německu jej neměli rádi, přestože byl jako král římský i jejich panovníkem (pod jménem Václav I.). Král Václav totiž nerad cestoval (na rozdíl od svého děda a otce), a tak se v německých krajích vyskytoval s pokračující dobou stále méně a méně. Problémy v německých zemích se neřešily, narůstaly více a více a vedly až k sesazení Václava z římského trůnu v roce 1401. Proto Václava Dobráka označují němečtí kronikáři a historici přízvisky velmi nelichotivými, jako Václav Líný či Václav Opilec.

Pár ilustračních drobností z jeho života, jako jsou třeba manželky či atentáty.

Manželky

Reklama

Václav IV. měl dvě manželky a obě byly Bavoračky z panovnického rodu Wittelsbachů, který tehdy Lucemburkům, jak jsme si již dříve řekli, ve střední Evropě velmi konkuroval. První, Johanu, mu samozřejmě vybral jeho otec císař Karel IV. Nebyl by to Karel, aby okolo sňatku nerozehrál velkou hru.
Václavovi nebyl ještě ani jeden rok a už byla podepsána úmluva (v roce 1361), že se ožení s Alžbětou, dcerou norimberského purkrabího Fridricha Hohenzollernského. O čtyři roky později císař Karel úmluvu zrušil a zasnoubil Václava s další Alžbětou, neteří uherského krále.
Když však Karel chtěl, aby jeho syna zvolili a korunovali ještě za Karlova života (pro jistotu) římským králem, uherská princezna se k tomu nehodila. Proto bylo zasnoubení zrušeno a nahrazeno novým – s výše uvedenou Johanou Bavorskou.
Sňatek dětí se konal v Norimberku v roce 1370. Karel získal podporu Wittelsbachů, a když bylo Václavovi patnáct let, byl zvolen a korunován římským králem. To se stalo v roce 1376.
Jak to vypadá, teprve poté nechal císař Karel sňatek obou dětí takzvaně naplnit. Nejen proto, že předtím byli manželé moc mladí, ale snad i kvůli tomu, aby v případě nezdaru při Václavově volbě římským králem mohl z manželského svazku svého syna ještě vyvázat. Je to sice spekulace, ale tehdejší královské sňatkové politice podle Karla IV. by odpovídala.
Manželství potom fungovalo, dle zpráv, poměrně dobře, ale mělo tu chybu, že se nedostavovali potomci. Vědci se dnes kloní k spíše k názoru, že se pravděpodobně jednalo o Václavovu neplodnost.
Bohužel v roce 1384 královna Johana zemřela. Dodnes není jasná příčina její smrti, k níž se váže tradiční historka, jak Johana v noci vstala prudce z postele, okolo které se stále povalovalo několik velkých loveckých psů, jimiž byl Václav velmi často obklopen. Jeden z nich se na královnu vrhl a smrtelně ji poranil. Mělo se to stát na Karlštejně v noci ze 31. prosince na 1. ledna ve tři hodiny nad ránem.
Král Václav se nezúčastnil ani Johanina pohřbu, prý ze žalu. Samozřejmě se později našli zlí jazykové, kteří jeho neúčast vykládali jinak, a sice tak, že psa na královnu (byla o pět let starší než král) poslal sám Václav a tak dále… Drby jsou vlastní každé době. Ale je to velmi nepravděpodobná konstrukce a nemá ani logiku.
Máme rovněž zprávy, že Johana zemřela na mor, ale nejde zrovna o ověřený údaj. Zkrátka se přesně neví.
Druhá manželka se jmenovala Žofie a pocházela také od Wittelsbachů, jenže z jiné větve. Žofii si Václav vybral už sám. Protože Václav nebyl Karel, nešlo o manželku politicky atraktivní, spíše byla atraktivní jako žena. I když! Král Václav poznal Žofii jako dvanáctiletou (sám byl o patnáct let starší). Žofie se mu zalíbila natolik, že si ji hned o rok později (v roce 1389), tedy v jejích třinácti letech, vzal za manželku!
Zdůrazňuje se nízký politický význam jeho sňatku, což je možno doložit i tím, že už v roce 1401 ztratil Václav římský trůn. Získal jej bavorský Ruprecht Falcký řečený Klem, který byl, a ne shodou okolností, také Wittelsbach (z jiné větve).
Ví se, že král Václav projevoval vůči podstatně mladší Žofii žárlivost, ale není známo, že by k tomu měl nějaký jiný důvod než svou povahu. K žárlivosti se připojovala ve starším věku i zuřivost, což není zrovna dobrá vizitka pro krále, který by se mohl nazývat Dobrák.

 

Podivné obléhání

Dne 25. července roku 1401 začalo obléhání Prahy.
Město obklopilo především vojsko míšeňského markraběte Viléma, dále hotovost moravského markraběte Jošta a vojsko panské jednoty, spojené proti králi Václavu IV., který se v Praze tou dobou nacházel.
Václav byl v těžké situaci, zhruba před rokem ho říšští kurfiřti zbavili titulu římského krále s odůvodněním bez servítků: Neužitečný rozchvacovatel, zcela nedbalý péče a nehodný držet Svatou říši římskou.
Jeho sok Ruprecht Falcký byl obratem zvolen za krále římského, a poněvadž si svou pozicí nebyl jist, potřeboval Václava co nejvíce oslabeného. Proto se s jeho požehnáním v Čechách ocitli Míšňané.
Své polínko si ale hlavně přiložil starší markrabě moravský Jošt, který vše svou diplomacií zpunktoval. Jošt byl bratrancem krále Václava a dělal si sám zálusk na římský trůn. Joštův bratr (další Václavův bratranec), jinak mladší moravský markrabě Prokop, se stal dokonce spojencem samotného Ruprechta. To byla rodinka, ti Lucemburkové! Ještěže mladšího Václavova bratra, uherského krále Zikmunda, byl tou dobou držela v zajetí uherská šlechta, a proto se nemohl spojit se žádnou z bojujících stran.
Bylo to trochu podivné obléhání. Míšňané leželi v Bubenči a Jošt s panskou jednotou v Michli.
Obležení Pražané sami oblehatelům dodávali potraviny, aby vojsko nerabovalo pražské okolí, a tak nikdo ve skutečnosti nic nedobýval. Jošt a čeští páni nechtěli, aby vojáci Prahu nějak poškodili, a vyvíjeli na Václava psychický tlak, aby vyhověl jejich požadavkům. Obléhání nakonec skončilo po sedmnácti dnech 12. srpna, prakticky bez boje.
Král Václav podlehl tlaku panské jednoty a v rámci dohod se vzdal svých významných pravomocí ve prospěch panstva, reprezentovaného tzv. radou čtyř, kterou tvořili arcibiskup Olbram, Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova a Jan Krušina z Lichtenberka. Načas se tak z Václava stala politicky bezmocná figura. Čeští páni byli spokojeni.
Nejvíce vydělal na podivném obléhání Prahy vychytralý Jošt, jemuž byly přiznány důchody z některých královských měst ve výši osm set kop ročně. Nádavkem dostal na doživotí Lužici. To byla dobrá manažerská odměna.
Špatně dopadli Míšňané, kteří nebyli do dohod vůbec zahrnuti a splnili jen svou úlohu mouřenína. Aniž si naloupili a něco poplenili, museli urychleně opustit území Koruny české, protože v případě prodlévání by mohli být považováni za zemské škůdce, a potom by se proti nim spojili všichni ostatní.
Míšňané napáchali jedinou škodu, když během obléhání vyhubili veškerou lovnou zvěř, kterou měl král Václav coby náruživý lovec soustředěnou v Královské oboře (dnešní pražská Stromovka).

Atentáty

Na českého krále Václava IV. byly údajně spáchány dva atentáty (někdy se hovoří o třech) a vždy jedem. Bližší informace jsou k dispozici pouze k prvnímu z nich. Nebyl to ale jen tak ledajaký atentát, ale pokus odstranit hned dva vládnoucí panovníky najednou.
Začátkem prosince 1393 navštívil král Václav IV. z důvodů politických jednání Vídeň. Hostiny, kterou trávil ve společnosti bavorského vévody Friedricha, se účastnilo mnoho dalších hostů. Po hostině vážně onemocněli král Václav a bavorský vévoda.
Dopad byl tragický. Vévoda zemřel 4. prosince a král Václav, dle pramenů, ještě 7. prosince zápasil o život. O nějakou epidemii se jednat nemohlo, neboť ze všech hostů byli postiženi pouze oni dva, ti nejvýznačnější.
Nezjistilo se, kdo byl strůjcem tohoto úkladu ani kdo ho provedl. Nepřátel měli oba panovníci jistě dost, ať doma či v cizině.
Král Václav, který byl znám svou velkou příchylností k vínu, své nadměrné pití později vykládal jako následek travičských pokusů, jimž byl v minulosti vystaven. Prý ho neustále pálilo v hrdle, a proto byl nucen stále pít. Pokud to byla výmluva, je trochu nejapná, neboť není nic známo o tom, že by králi dvorní etiketa zakazovala pít vodu.
Je tu ještě jeden atentát, který nebyl sice spáchán na krále Václava, ale mohl být s jeho jménem spojován. Šlo o nepodařený pokus namířený proti Václavovu protikráli, výše zmíněnému Ruprechtu Falckému.
Stalo se to někdy v dubnu roku 1401. Král Václav v té době neměl mnoho spojenců a navíc známe situaci v jeho rodině.
Jeden spojenec, a to dosti významný, při Václavovi stál – milánský vévoda Giangaleazzo Visconti. Právě on se stal strůjcem dalšího úkladu v této travičské anabázi.
Pomocí prostředníka získal milánský vévoda ke spolupráci Ruprechtova osobního lékaře, mistra Hermanna. Měl otrávit nejen krále Ruprechta, ale dokonce i jeho dítě! Plán byl naštěstí včas prozrazen a lékař ve vězení bez mučení (raději) všechny podrobnosti připravovaného atentátu přiznal.
Chce se věřit, že sám král Václav IV. v této věci zapleten nebyl a dopředu o ní nebyl informován. Ačkoliv – Ruprecht mu musel ležet v žaludku!
Milánskému vévodovi se tedy pokus nevydařil, ale když se římský král Ruprecht o necelý půlrok později vydal na římskou jízdu, Visconti ho u Brescie porazil, čímž se rozplynul sen o císařské koruně.
Mimochodem, Václav Ruprechta za římského krále nikdy neuznal a sám se do konce života tituloval římským králem.
Jen z těchto několika ukázek je zřejmé, že Václav IV. to neměl v životě lehké, a to jsme nezmínili jeho pobyty ve vězení a jiné „příjemné" stránky jeho kralování. Avšak dodnes je v paměti lidí otisknuta vzpomínka, jaký to byl veselý a spravedlivý brach. Pokud to Václav Dobrák shůry vidí, musí být spokojen.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama