Reklama
 
Blog | Richard Händl

Václav a Vladimír

Rusko je velká země i velký národ. Odjakživa (až na bolševismus) bylo i velmi nábožensky založenou zemí. Je tam celkem uctíváno osm Svatých Rusů podle pravoslavného ritu (z toho je fakticky jeden Ukrajinec). Myšleni jsou Svatí místního původu.   Češi jsou národ středně velký (na evropské poměry), a tradičně nábožensky vlažní. Což nebylo vždy, ale posledním, již delším časem tomu tak asi je. Nicméně přesto, nebo právě proto (nebo náhodou) máme Svatých (narozených v českých zemích) patnáct, z toho třináct katolíků a dva pravoslavné.

Ti významem první národní Svatí v obou zemích jsou nezpochybnitelní. V Rusku (počítána je pochopitelně i Malá a Bílá Rus) je to jednoznačně Svatý Vladimír (zvaný Veliký) velkokníže Kyjevské Rusi. V zemích Koruny české je to také panovník, a snad ještě jednoznačněji, – český kníže Svatý Václav. Máme tedy s Rusy společné to, že hlavní náboženská persóna (domácího původu) je v obou zemích panovník. To není zas až tak obvyklé a nutno zdůraznit, že tato skutečnost byla pro daný národ výhrou. V počátcích christianizace pohanské Evropy se totiž rozhodovalo, který národ skončí na pověstné skládce historie tak, že po něm zbude jenom jméno (například Burgundé, Belgové, Helvéti, Prusové, Havolané, Lutici a další a další). To záleželo samozřejmě na podmínce přijetí křesťanství jako státního náboženství, ale i na způsobu, jakým to bylo provedené, a jakou vážnost měli ti národní průkopníci nového náboženství. Netřeba zdůrazňovat, že největší vážnost měl sám panovník, kterému v těch dobách zpravidla patřilo vše, tedy celá země (na rozdíl od dob pozdějších).

Ta podoba mezi českým a ruským národním světcem končí právě u té jejich panovnické hodnosti. Jinak to byly velmi odlišné osoby, dokonce se vnucuje i myšlenka o podobnosti odlišnosti osob i společnosti Rusů a Čechů, zosobněná oběma světci.

Náš milý kníže Václav byl, jak říkají legendy (skutečnost se asi poněkud lišila), hodný chlapec. Po facce nastavoval druhou tvář, pracoval v potu tváře na vinicích, vysvobozoval vězně a vykupoval lidi z otroctví. Ženy neobtěžoval, a tu jednu (co prý poznal) ještě klidně půjčil a posléze přenechal svému sluhovi Podivenovi, a poté se šel raději na půl dne modlit. Nakonec se nechal státotvorně zavraždit svým bratrem, aby se tak z něj mohl stát příkladný mučedník, tedy hlavní národní Svatý, kterého jsme nutně potřebovali. Od té doby jsme jako národ pod jeho ochranou, a chrání nás opravdu dobře. Je vlastně zázrak, že v tak exponovaném místě Evropy jsme od raného středověku dodnes vydrželi a nebyli pohlceni okolím blízkým i vzdálenějším.

Reklama

Jak dlouho panoval se neví, maximální doba jeho vládnutí se uvažuje 14 roků. Neví se ani, jak dlouho žil. Podle historiků se dožil dvaceti osmi let, podle antropologů čtyřiceti dvou až pěti roků (+ 935).

Podle tradice byl rodem Čech, ale jenom Bůh ví (zatím), kým vlastně ti Přemyslovci byli, respektive odkud pocházeli. To by nám měla říci genetika (a doufejme, že brzo i řekne).

Vladimír I. (později Svatý) velkokníže Kyjevské Rusi nebyl ruského původu, ani ukrajinského, jak by se mohlo zdát ze slova Kyjev. Byl to, jako jeho předkové, Vikinkg (Varjag), původem ze Skandinávie, a také jméno Vladimír je vlastně slovanskou verzí jména Waldemar. Jeho rodina (Rurikovci) měla i v té době stále ještě těsné svazky se Skandinávci.

Vladimír byl navíc bastard, protože jeho maminka nebyla řádnou manželkou jeho otci Svjatoslavovi I.. Byla jenom jednou z mnoha konkubín. Lze ovšem předpokládat, že patřila mezi ty oblíbené. Jmenovala se Maluša, a Vladimíra měla jistě ráda. Některé prameny dokonce tvrdí, že byla otrokyní.

Pro srovnání: Náš Václav měl sice matku řádně vdanou za jeho otce, hodná však moc nebyla (Drahomíra).

Vladimír měl dva starší bratry. Po otcově smrti dostal tedy údělem knížectví Novgorodské (v roce 969). Ti bratři se navzájem příliš nemilovali, však také byli každý od jiné maminky. Napřed panoval jeko velkokníže Kyjevské Rusi Oleg, ale mladší bratr Jaropolk jej v roce 977 ve vzájemných válkách zahubil. Poté byl na řadě v zahubování Vladimír. Ten ale nečekal a utekl do Skandinávie ke svému příbuznému (pravděpodobnému) jímž byl Haakon Sigurdsson II., který v té době vládl v Norsku. Tam Vladimír sebral velké vikingské vojsko, vrátil se na Rus, a svého bratra Jaropolka napřed porazil a poté, jak velela povinnost, nechal zavraždit. Tak se stal bratrovrah velkoknížetem Kyjevské Rusi (roku 980), a později za zásluhy o christianizaci země (a také, že se polepšil) – světcem.

Pro srovnání: U nás to bylo naopak. Boleslav zabil svého bratra Václava, za což byl Václav, celkem logicky (jako zavražděný, slušný a věřící člověk), svatořečen.

 

Nutno říci, že v té době byl kyjevský velkokníže Vladimír ještě pohanem, což se mimo jiné projevilo třeba i v tom, že nechal na březích Dněpru v Kyjevě postavit šest velkých soch slovanských bohů.

Projevovalo se to i ve Vladimírově vztahu k ženám. Jen považte. Po návratu ze Skandinávie dobýval Polock, kde vládl Rogvolod, jehož dcera Rogněda byla zasnoubena s jeho bratrem Jaropolkem (v té době ještě žil). Kníže Vladimír Polock dobyl a Rogvoloda zabil. Rognědu napřed znásilnil, a poté si ji vzal za manželku. Za manželku si ale vzal i vdovu po svém bratru Jaropolkovi.. Nikde jsem se nedozvěděl, zda panovala romantická láska mezi Vladimírem a oběma ženami po Jaropolkovi, ale zdá se to trochu nepravděpodobné. Také měl za ženu i nějakou bulharskou kněžnu, a prý také jednu nebo dvě Češky. Jedna z nich se, podle některých historiků, jmenovala Malfrida. Ty Češky rozhodně ale nebyly z naší přemyslovské rodiny. Jednak by se o tom asi vědělo a navíc, Přemyslovci by v té době pohanovi křesťanskou princeznu nedali. To prostě nešlo. Ke všem těmto manželkám je nutno přičíst stovky souložnic. My dnes sice nechápeme k čemu, ale taková to byla prostě doba, a takový byl hlavně Vladimír.

Pro srovnání: Zde není příliš co srovnávat, Václav byl proti Vladimírovi pravý světec.

Velkým státnickým činem Vladimíra byla obchodní operace s jeho velkou družinou vikingských bojovníků, se kterou se vrátil ze Skandinávie, a její pomocí ovládl celou Rus. Když se totiž jednalo o přijetí křesťanství prostřednictvím Byzance, potřeboval byzantský císař Basileus II. jeho pomoc nejen proti Bulharům, ale i pro svoji osobní ochranu. Tedy zkušenou a s místními poměry (cařihradskými) neobeznámenou ochrankou. Vladimír, který věděl, že svou šestitisícovou družinu výtěžkem z chudé Rusi neuživí (a co by se stalo poté se dá domyslet), rozhodl se císaři celou družinu přeposlat.

Zabil tak dva hmyzí jedince jednou ranou. Využil totiž tuto pomoc také na to, aby dostal za manželku císařovu dceru Annu. Musel se ovšem nechat pokřtít. Vladimír si spočítal, že mu to stojí za to (pro Rusy byl už nejvyšší čas na christianizaci), a zároveň nechal pokřtít naráz i celý Kyjev tak, že napřed shodil jím postavené sochy pohanských Bohů (Peruna, Chorse, Dažboga, Striboga, Simargla a Mokoše) do Dněpru a poté tam nahnal všechny Kyjevany. Tak se stali nejen křesťany, ale byli po dlouhé době i vykoupaní. Rád bych věděl, ale o tom kroniky (Nestor) nepíšou, kolik se jich přitom utopilo. Kdo zná, jakým mohutným proudem teče dnes v Kyjevě Dněpr, ví, o čem je řeč. Zejména při tehdejší plavecké gramotnosti.

Pro srovnání: Kníže Václav měl družinu malou, odhadují se pouze stovky. To jeho bratrovrah kníže Boleslav I. Ukrutný vybudoval družinu několika tisícovou, a rozšířil tak velmi své území a moc.

Když sjednotil Kyjevskou říši ve svých rukou, začal Vladimír nové výboje. R. 981 zmocnil se Červené Rusi, pokořil odpadlé Vjatiče a Radimiče, podmanil litevské Jatvěgy a finské kmeny v Livonsku.

Pro srovnání: Kníže Václav český stát nezvětšil, naopak, se zavázal platit tribut franské říši.

Vztahy mezi Kyjevem a Prahou byly od druhé poloviny desátého století bohaté. Koneckonců přemyslovští Boleslavové ovládli trasu mezi franskou říší a Kyjevskou Rusí, – Praha, Vratislav, Krakov, Sandoměř, Červené Hrady nebo-li Červená Rus (dnešní Ukrajina). Český stát měl tehdy asi tak dvakrát větší rozlohu, než má dnes. Byl to však právě velkokníže Vladimír, který jim tu nejvýchodnější část (Červenou Rus) sebral.

Český kníže Boleslav II. Pobožný se totiž ve výše uvedené válce ruských knížecích bratrů postavil na stranu Jaropolka, což, jak vidno, nebylo právě prozíravé. Je zajímavé, že o přibližně stejné území jsme přišli opět skoro po tisíciletí, když prezident Beneš „daroval“ Rusům (Sovětům) Podkarpatskou Rus.

Mohutnost Vladimírova zjevu hlásají ruské byliny (pověsti), kde kníže je vládcem hrdinů, jež vysílá na dobrodružné výpravy a za hrdinské jejich skutky vyznamenává (Ilja Muromec, Čurila Plenkovič, Aljoša Popovič a další). Jsou to krváky nejhrubšího zrna. Když jsem je četl v dětství upravené jako pohádky, tak si pamatuji, že Hans Christian Andersen, dokonce i bratři Grimové psali proti nim, jako román pro služky vůči hororu s Drákulou.

Pro srovnání: O svatém Václavu byly napsány svatováclavské legendy, kde se pojednává hlavně o modlení a zázracích.

Nicméně, úcta Svatého Václava se rozšířila i na Rus, kde synové panující rodiny Rurikovců byli křtěni jménem Václav. Bylo to tím, že slovanští Češi přijali křesťanství mnohem dříve než Rusové, a byli jim tak svým způsobem vzorem. Dlužno říci, že se tak stalo (byli jsme Rusům vzory) i skoro po tisíci letech ve sportovní činnosti zvané hokej. Tedy, jsou známí Václav Smolenský, vnuk svatého Vladimíra, nar. r. 1036, Václav, pravnuk svatého Vladimíra, zemřelý r. 1104, Václav, jiný pravnuk svatého Vladimíra, nar. r. 1083 a další dva Václavové z téže rodiny, z nichž jeden zemřel r. 1224, druhý r. 1227. Jméno Václav v ruském národě částečně zdomácnělo. Faktem je, že díky této svatováclavské úctě máme zachovány stěžejní literárně – historické památky (staroslověnské legendy z Rusi) o Svatém Václavu i o Svaté Ludmile.

Pro srovnání: Jméno Vladimír v českých zemích bylo velmi nepoužívané. Ovšem od dob jistého Uljanova se to velmi změnilo.

Svatý Václav to neměl (jako Svatý) u nás až tak jednoznačné, jak se může z dnešního pohledu zdát. Latinská církev měla k němu trochu ambivalentní přístup. Přece jenom Svatý Václav byl trochu cítit východním křesťanstvím (i když církev tehdy ještě nebyla rozdělena).

Již v desátém století mnich Vavřinec z Monte Casino, píše v legendě o Václavovi: „Nemusíme se báti štěkotu jistých lidí,“ tj. těch, kteří píší proti Václavovi. Ale i daleko později. V roce 1635 Jan, děkan kapituly u sv. Víta vedl kázání proti proti Václavově svatosti. A vůbec, při rekatolizaci naší země jezuité (dle nařízení papeže Urbana VIII.) nechtěli uznávat knížete Václava za světce, protože prý byl „samodělný“, což mělo znamenat, že si ho národ sám udělal.

Definitivně a oficiálně se svátek Sv. Václava v latinském kalendáři světí až od roku 1670 (papež Kliment X.). Roku 1729 bylo okázale oslavováno svatořečení Jana z Pomuku, ale ve stejném roce (pozdější) jubileum 900 let od zavraždění Sv. Václava bylo latinskou církví pominuto skromně a tiše.

Svatý Vladimír to v tomto srovnání měl daleko jednodušší. Jeho přízvisko Svatý je méně důležité než to druhé Veliký. A když bylo (a je) v Rusku něco „veliké“, tak se to stává ikonou, hodnou národa s největší zemí na světě.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama