Byly to spíše hry než chléb
V dobách minulých se tak ovšem občas, pro potěchu lidu, dělo. Bylo to zejména při slavnostních příležitostech, jako bylo korunovace krále nebo svatba v panovnickém domě, při slavnostních průvodech a v podobných chvílích. Samozřejmě lid se na peníze těšil a očekával je, nicméně bylo by iluzí se domnívat, že se na každého dostalo, -jak už to tak obvykle bývá.
Tento panovnický altruismus měl ovšem své důvody. Jednak ukázat vladaře v dobrém světle, jako dobráka, který myslí neustále na svůj lid a má jej rád. Někdy byl důvod zcela prozaický, při velkých shromážděních lidí hrozilo, že při nenadálé panice by mohlo snadno dojít ke zranění ušlapáním a podobně, jak ostatně známe i občas v dnešní době, třeba na fotbalových stadionech nebo při tanečních zábavách v sálech, kde třeba vznikl požár. Pokud se tedy rozhazovaly mezi lid peníze, tak ten měl práci z jejich sbíráním ze země a nemohl se příliš tlačit do blízkosti panovníka, aby ten tak náhodou nepřišel k nějaké úhoně. Samozřejmě se stávalo, že lid šlapal při tom sbírání sám po sobě, to ovšem už tak rozhazovačům nevadilo.
Samozřejmě házely se mince. S papírovými penězi by se házelo špatně (leda dělat z nich vlaštovky), navíc necinkaly by vábně po dlažbě a hlavně, v těchto blažených dobách bankovky ještě neexistovaly.
V době knížecí
V dobách vlády přemyslovských knížat se provádělo nastolování knížete. Tehdy se totiž panovníci nekorunovali, protože nebyli ještě králové, a tudíž neměli nárok na královskou korunu (knížata měla jako odznak čepici). Nastolování byl akt, který byl v zásadě zároveň aklamační volbou, tedy vlastně hlasitě vyjádřený souhlas shromážděné obce svobodných Čechů s novým knížetem. To vše se odehrávalo pochopitelně na Pražském Hradě na historicky známém, ale bohužel nenalezeném pahorku jménem Žiži (na dnešním třetím nádvoří). Na tomto místě stával knížecí stolec (v podstatě měl podobu kamenného křesla či trůnu), na který zvolený kníže musel usednout, a to byla ta posvátná chvíle odekdy se stával právoplatným panovníkem. V těchto dobách bylo tedy nutno, aby se shromáždil co největší počet svobodných Čechů, což byli, mimo otroky, vlastně všichni muži českého kmene, aby tak byli nejen svědky ale také přímými účastníky této volby. Přibližme si obřad nastolení knížete Břetislava I., zvaného Český Achilles tak, jak jej zapsal náš první kronikář Kosmas:
"Vzal za ruku synovce Břetislava (odstupující a slepý kníže Jaromír) a vedl jej ke knížecímu stolci, a jako se vždy děje, házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lid, aby se netlačili na kníže sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze. Když byl kníže posazen na stolci a nastalo ticho, Jaromír, drže synovce za pravici, pravil k lidu: -Hle, váš kníže!- A oni zvolali třikrát: -Krlešu,- to jest: Kyrieleison".
Všichni čeští muži tam nikdy pochopitelně nebyli, ale pokud se házelo deset tisíc peněz, bylo v prostranství na Pražském Hradě dosti, těsno.
Občas byl malér
Lidé si na příjemné věci rádi zvykají, a tak později, když už se králové korunovali v kostele a lid už byl přítomen jenom několika málo svými zástupci (šlechta a duchovenstvo přítomné korunovaci se za lid nepočítali), bylo nutno peníze rozhazovat na jiných veřejných prostranstvích. Pokud by se tak nestalo, lid by se velice zlobil! A to panovník raději neriskoval. Dnes před volbami se také rozhazují peníze (a opět ze státního rozpočtu), protože síla tradice je velká.
Samozřejmě, to není jednoduchá věc, házet ve větším množství lidem prachy. Myslím tím organizačně. Musí se hodit na určité místo množství přiměřeně velké, ale ne zas moc, aby vybylo i na jiné prostranství. To se pochopitelně vždycky nepovedlo, protože házeči nebyli ne tuto činnost trénovaní, vždyť se odehrávala pouze jednou za delší čas. A tak to nemuselo pokaždé dobře dopadnout.
K jednomu takovému maléru došlo při pohřbu římsko-německého císaře a českého a uherského krále Maxmiliána II. Císař Maxmilián zemřel 12. října 1576 v Řezně, odkud byl převezen do Lince. Měl to být první český panovník pohřbený ve Vídni, nicméně tam právě byla morová epidemie a tak jeho nástupce, císař Rudolf II. rozhodl, že bude pohřben po boku svého otce císaře Ferdinanda I. Habsburského ve svatovítské katedrále na Pražském Hradě. Z Pasova mrtvého císaře tedy dovezli do Prahy (6. února 1577) a nechali jej vystaveného v kostele sv. Jakuba na Starém Městě více jak šest týdnů. Po tu dlouhou dobu se připravovala na velkolepý smuteční obřad svatovítská katedrála, a také se sháněly peníze na zaplacení té nádhery. Dne 22. března dopoledne vyrazil slavnostní smuteční průvod ze sv. Jakuba po klasické cestě na Hrad, tedy přes Staroměstské náměstí, dnešní Karlovu ulici, Karlův most a Malou Stranou nahoru na kopec.
Jenže, házeli se peníze, mince vyražené dokonce speciálně pro tuto příležitost a asi špatně. Hned u Staroměstského náměstí, pravděpodobně někde u orloje (tam kde se to zužuje) nastal shluk lidí tlačících se a poháněných hamižnou touhou, a začala tak velká panika, která se přenášela ústním podáním stále dál a dál. Na konci průvodu jel pohřební kočár s rakví, před kterým byly neseny říšské, české a uherské korunovační klenoty, a za rakví šel císař Rudolf a jeho bratři. V nastalém zmatku šli dokonce výkřiky, že byl císař zabit, a tak se průvod rozprchnul a císař, rakev s mrtvolou a postupně i šlechtici nesoucí korunovační klenoty se sešli na Ovocném trhu, kde je postupně obklopili žoldnéři.
Ještě hůře dopadlo duchovenstvo, protože vznikla domněnka, že nastává pražská obdoba "bartolomějské noci" (Paříž, srpen 1572). Po Praze se totiž již delší čas šuškalo, že jezuiti připravují podobný masakr i pro protestanty v Čechách. Vysoký klérus, biskupové, opati a další přítomní ve smutečním průvodu to věděli, a tak se začali bát nějakého opačného, proti nim zaměřeného dějství. Podle očitého svědka Marka Bydžovského z Florentina prý zahazovali své berly, a dokonce i prsteny, aby nebyli poznáni. Přihlížející lid si naopak myslil, že je to vše namířeno proti němu, a lidé také začali bezhlavě utíkat, dokonce do sklepů prý skákali po hlavách. Celá tato zmatenice trvala snad tři hodiny, a než se průvod dostal až do katedrály na Hradě byl už skoro večer. Další den se v chrámu konala zádušní mše, po které bylo císařovo tělo uloženo do královské hrobky v chóru svatovítské katedrály. Tam leží císař Maxmilián dodnes, pod nádherným mramorovým náhrobkem
Málo platné, pokrok je pokrok! Dnes se tyto účelem obdobné peníze posílají lidu většinou přímo na bankovní konta. A my se tak u toho nemusíme tlačit!