Reklama
 
Blog | Richard Händl

Papež byl ženská

Co to je? To se někdo převlékl za ženu a hrál si na papeže? Římský biskup, který má hodnost papeže přece nesmí být ženou! Chyba ale v názvu článku není. To se jenom občas v historii udály věci, které by si člověk snad ani nevymyslel. Jedná se skutečně o osobu, která se nazývala a nazývá papežka Jana, a je s ní spojen fascinující příběh v dějinách římské církve. Je známo mnoho verzí této historické epizody nicméně, začínám tou nejznámější:

„Po svrchu řečeném Lvovi (papež Lev IV. zemřel snad 17. července roku 855 našeho letopočtu) nastoupil Jan (jako Jan VIII.), původem Angličan, který přišel z Mohuče a držel stolec dva roky, pět měsíců a čtyři dny, pontifikát byl prázdný jeden měsíc. Zemřel v Římě. Tvrdí se, že to byla žena. A když ji jako mladou v mužském převleku vzal její milenec do Athén, činila takové pokroky v různých vědách, že se jí nikdo nevyrovnal. Tak po přednáškách o triviu v Římě se jejími žáky a posluchači stali slavní mistři. A protože ji ve městě chovali v tak velké úctě, jak kvůli jejímu životu, tak i její učenosti, byla jednomyslně zvolena papežem.
     Jako papež však otěhotněla s člověkem, se kterým se důvěrně stýkala. Protože neznala čas porodu, začala rodit na cestě ze Svatého Petra do Lateránu, a mezi Koloseem a kostelem sv. Klimenta porodila dítě. Potom zemřela a byla prý na tomto místě pochována. A protože se papež vždy této cestě vyhýbá, jsou tací, kdo jsou naprosto přesvědčeni, že to dělá z ošklivosti nad tou událostí. Není uvedena ani v soupise papežů, jak kvůli svému ženskému pohlaví, tak kvůli ohavnosti takového jednání.“

     Autorem této kronikářské zprávy (napsána v roce 1265), dalo by se říci  uznávané jako základní, je  Martinus Polonus, kterého si dříve Češi přivlastňovali s příjmením Bohemus (tak ho ve světě ovšem nikdo nezná). Tento Martin se narodil v Opavě, někdy okolo první třetiny třináctého století, tedy v době, kdy Slezsko ještě patřilo k Polsku. Potom se odebral do Prahy, kde vstoupil do dominikánského řádu. Dále už jeho kariéra pokračovala v Římě, kde se stal načas i papežským kaplanem a měl tak přístup ke všem vatikánským dokumentům.
     Proslavil se jako církevní historik, zejména svým dílem Kronika papežství a císařství.

Ukamenována, pověšena, nebo klášter?
     Od středověkých kronikářů se ovšem můžeme dočíst, prý zhruba v pěti stovkách pramenů, tento příběh, byť s různými odlišnými detaily. Pro ilustraci několik z nich:
     Papežka Jana je po porodu, hned na té cestě, přivázána k ocasu koně a lidem ukamenována, někdy také pověšena, v některých verzích i s dítětem. Jindy se dítě zachrání (byl to prý chlapec), a stává se z něj později biskup z Ostie. V jiných zase Janu nechali dožít buď v klášteře nebo ve vězení. Zde představivost nezná hranic.

Anastázius
     V příběhu a historii papežky Jany, je jedna možná klíčová postava, a tou je její současník, známý pod jménem Anastázius. Je člověkem bezesporu velkých schopností, schopných ovšem všeho. Jednou se mu dokonce podaří, podvodem a násilím, nechat se zvolit papežem. V seznamu papežů se udává jako vzdoropapež, a volba se měla odehrát někdy v srpnu nebo září roku 855, tedy zhruba v té době, kdy je uvažováno o možném čase pontifikátu papežky Jany, která, jak je nutno dodat, by se jmenovala papež Jan VIII..
     Anastázius je sice již  tři dny po volbě svrhnut, je ale prapodivné, že není zabit ani nemusel utéci, a v klidu se stal v Římě opatem. Přežil potom několik dalších papežů, přičemž byl, a to je pro nás důležité, bibliotékářem církve v Římě.
     Uvažuje se o tom, jaká mohla být jeho role ve vztahu k Janě. Tak především, jako bibliotékář (možná) z papežských záznamů odstraňuje vše co s Janou souvisí a vymazává ji tak z oficiálních církevních dějin. To samozřejmě má svoji logiku.     Jsou ovšem i spekulace, že Anastázius je sám oním tajemným milencem Jany, a že s ním snad už přicházíá z Atén do Říma.   Nabízí se tak jedna trochu fantastická teorie. Totiž, že když neuspěl Anastázius, nechala se zvolit za papeže Jana, která patřila do blízkého okruhu předchozího papeže Lva IV., a je skutečností, že tehdy byli papeži voleni především z této skupiny.
     Navíc, v té době neexistovalo konkláve kardinálů, tak jak jej známe z pozdějších časů, ba ani volba jenom církevními hodnostáři. Papeže tehdy především volil římský lid. V tom zmatku je tedy dobře možné, že byla zvolena právě Jana, jako Jan VIII., neboť byla pro svou povahu mezi lidem oblíbena a navíc, nesmíme zapomenout na její mimořádné duševní schopnosti. Mohlo se tedy stát to, že ačkoliv to nebylo plánováno, byla k tomu Jana donucena, neboť tím mohla zachránit svého milence Anastázia.
     Jedna důležitá poznámka: Teprve v době nedávno předcházející polovině devátého století bylo kněžstvo nuceno holit si vousy. To mohla být důležitá okolnost, která Janě mohla pomoci při skrývané záměně pohlaví. Dříve by to totiž nebylo možné, když byli všichni kněží vousatí.

Pravda nebo výmysl?
      Podívejme se raději na to, zda tento příběh je, či není pravdivý. Pokud to chceme hodně zjednodušit, můžeme říci, že středověk většinou uznával papežku Janu za skutečnou osobu (byť s tím, že to byla ostuda církve). Později, po reformaci, protestantský tábor pochopitelně pravdivost této „legendy“ potvrzoval, neboť to byl evidentní škraloup na pověsti katolické církve. Později někteří katolíci začali Janu řadit do říše vymyšlených báchorek, dokonce tvrdili, že zprávy o papežce Janě protestantské spiknutí dodatečně zfalšovalo ve starých kronikách, kde původně vůbec nebyly.
     Argument o falšování kronik se později stává neudržitelným z různých důvodů, ale jeden z nich je zcela jasný. Je přece nemožné, aby protestantští spiklenci, byli schopni se dostat k tolika v té době existujícím kronikám. Vždyť byly přece také ( a především) v držení katolíků.

Metoděj rokoval s Janou
     Je ale také další zajímavá verze, která pochází od významného církevního historika kardinála Baronia ze šestnáctého století. V té je uvažováno, že papežka Jana je skryta pod samotným papežem Janem VIII., který dle soupisu papežů byl v úřadě od 14. března roku 872 do 16. listopadu roku 882, tedy nastoupil do funkce o sedmnáct let později, než byla data výše uvedených teorií spojovaných s papežkou Janou. Prý si tento papež pro svou mírnou a poddajnou povahu vysloužil přezdívku Jana.
     Pro nás je přitom zajímavé, že právě tento Jan VIII. byl papežem, který se postavil za moravského arcibiskupa Metoděje, když byl od německých biskupů vězněn, a dosáhl také pro Metoděje propuštění. Později (roku 880), když se Metoděj dostavil Říma aby se obhájil z obvinění z kacířství, nejen že jej uznal za nevinného, ale opětovně mu potvrdil schválení používání slovanského jazyka při liturgických obřadech.

Židle s otvorem a Jan Hus
     Je zajímavou skutečností, že při obřadu nastolení nového papeže, se dříve provádělo ověřování jeho pohlaví. Dokonce na to byla zhotovena speciální židle (ve Vatikánu byla nedávno objevena ve skladištích muzea), na kterou si papež sedl, a ona židle měla na příslušných partiích tvarovaný otvor tak, aby mohl jeden z přítomných kardinálů hmatem ověřit, jestli se nachází na správném místě to, co činí muže mužem.  Inspirace Janiným příběhem je zcela jasná!
     Nakonec jedna historická skutečnost, která je s papežkou Janou spjata, která navíc dobře ilustruje, jaké bylo ve středověku o ní obecné povědomí a navíc, velmi se dotýká české historie.
     Jan Hus na koncilu v Kostnici, když byl před celým shromážděním vyslýchán, použil při svém odmítání, či lépe řečeno zpochybňování papežské autority tato slova:
         „Copak církev nezůstala bez panovníka dva roky a pět měsíců, kdy papežský stolec okupovala Jana?“ Dále na Janu poukazoval, jako na příklad hříchu a omylu. Hlavně však namítal, v této souvislosti (což mělo pochopitelně mít stejnou paralelu v Husově současnosti), že pouhé zvolení nestačí na to, aby se ze zvoleného stal vyvolený, -tedy papež. Podstatné je, aby toho úřadu byl hoden!
     Je také známo, že na Husova slova o existenci papežky Jany nikdo z přítomných stovek církevních potentátů neprotestoval v tom smyslu, že to není pravda, a že Jana vůbec neexistovala. I z toho tedy vyplývá, že tehdejší církev skutečnou Janu uznávala, byť tak trochu se zaťatými zuby.
 Pokud bychom Janin příběh brali jako kaňku na církevním kabátě, nepatřila by mezi kaňky nijak veliké. Pokud bychom ji nebrali jako kaňku vůbec, mohla by být dobrou inspirací, kam až se může chytrá a schopná žena dostat s tím, že dnes už ji nikdo neukamenuje (ledaže by se stala ájatolláhem nebo imánem).

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama