Reklama
 
Blog | Richard Händl

Neznámá Ludmila

Když se v Česku ozve jméno Ludmila v souvislosti z minulostí, většině lidu vytane na mysli první historická česká kněžna, manželka knížete Bořivoje I., zavražděná uškrcením na Tetíně v roce 921. Z toho důvodu, ale nejenom, později zvaná Svatá. Jiná Ludmila v povědomí národa netane.
     Je ještě jedna Ludmila Česká (Přemyslovna), která je u nás sice neznámá, nicméně bavorsko-německá historie o ní ví, protože pro ni má její osoba poměrně značný význam. Tedy, přiměřený tomu, jaký žena ve středověku mohla mít.

Z dobré rodiny
Byla určitě krásná, byla zcela jistě chytrá, byla odvážná, byla rozhodně úspěšná a byla i zdravá, – dožila se na tehdejší dobu pěkných sedmdesáti let.
Narodila se (pravděpodobně v roce 1170 v Olomouci), jako nejmladší z pěti dcer českého knížete Fridricha (často zčeštělého na jméno Bedřich), původně údělného knížete olomouckého. Ten byl třikrát dosazen na český knížecí stolec, a dvakrát byl vyhozen. Byl to panovník mizerný. Matkou byla uherská princezna Alžběta z rodu Arpádovců, dcera uherského krále Gézy II..
Nejstarší dcera Žofie byla provdána na míšeňského markraběte Albrechta. Druhá sestra Helena do císařského rodu za Petra Komnénovce (syna byzantského císaře Manuela). O dalších sestrách je málo zpráv. Na naší nejmladší princeznu Ludmilu zbyl jenom hrabě.

Ludmila Bogenová
Chudý tedy nebyl, vlastnil rozsáhlé území mezi Dunajem a českými hranicemi. Jmenoval se Albrecht III. z Bogenu. Albrecht byl sice hrabě, ale rodem byli Bogenové vlastně jednou z větví Babenberků. Což byla v té době evropská extraliga na úrovni minimálně našich Přemyslovců. A bez věna Ludmila také nebyla. Dostala jej v podobě města Sušice s okolím, a Albrecht se tak po svatbě (někdy se udává 1184, jindy 1191), stal leníkem českého knížete.
S Albrechtem bylo manželství asi šťastné, podrobné historické zprávy však o tom mlčí. Tři synové ale z toho manželství byli, se jmény Berthold, Albert a Luitpold .
Hrabě Albrecht měl silného protivníka v bavorském vévodovi Ludvíku I. Kelheimském. Ten měl zálusk na jeho rodová území, a protože byl silnější, byl také úspěšnější, a občas se mu povedlo něco si z krajíce ukrojit. V té době byl českým knížetem Přemysl, zvaný Otakar a přestože se snažil německé rodině své neteře pomáhat (v roce 1192), moc platné to nebylo. Nakonec se, po nějakých ztrátách, spory uklidnily, a Albrecht neměl co dělat. Pro nezaměstnaného rytíře té doby byla nepsaná povinnost vzít na sebe kříž a jet bojovat za slávu Boží do Svaté země. Pokud byl ten rytíř zodpovědný, požadavku doby vyhověl, a často jej ta odpovědnost stála život, protože významná část bojovníků se z křížových výprav nevracela. Hrabě Albrecht z Bogenu tomu také dostál, a v roce 1197 zemřel na následky zranění v boji.
Ludmila neměla moc času truchlit, protože se stala regentkou- vladařkou hrabství po dobu nedospělosti svého nejstaršího syna. To znamenalo hlavně, do jeho mužnějších let, udržet zemi nezmenšenou. Vévoda Ludvík byl na číhané!
Teď už budeme vyprávět historii, jak se stát mohla, spíše románově. Základní fakta sice sedí, ale je jich málo, a tak zbývají pravděpodobné fabulace.

Ludmilina lest
Tím faktem je, že se Ludmila začala objevovat na dvoře dřívějšího protivníka, bavorského vévody Ludvíka Kelheimského, a že vévoda byl z ní , jako z ženy, unešen. Ludmila byla přitom o tři roky starší (se třemi dětmi) než bavorský vévoda. Je jasné tedy, – že pěkná být musela! Určitě tam bylo i něco navíc, – esprit, sexapeal, charizma, či tak něco, protože krásných žen se okolo vévodů objevovalo ve všech dobách, včetně dneška, dost.
Ludvík po Ludmile toužil tělesně, a jako blázen. To se stává. Jak to ale udělat? Česká princezna a hraběnka z Bogenu není služebná, není selka, není komorná, která se dá jednoduše povalit, a která ještě bude mít radost, že na ní dolehl odlesk hraběcího doteku.
Pravda, Ludmila dávno není panenskou princeznou, ale povinnosti dané stavem zanedbávat nemůže. Traduje se historka, která Ludmilu proslavila tak, že je známá v Německu (hlavně v Bavorsku) i v dnešní době pod názvem „Ludmilina lest“.
Vévoda Ludvík hodlal Ludmilu Přemyslovnu svést. Ludmila se sice nezdráhala, ale vyjádřila přání dostat předtím manželský slib před svědky. K tomu se ale vévoda nějak neměl. Nezbývalo jí nic jiné než sáhnout ke lsti. Tedy po pravdě, zbývalo jí nechat to být jen tak, a vévodovi jednoduše podlehnout. Jenže, to by nebyla Ludmilou.
Nechala vymalovat na závěs u svého lůžka tři rytíře, za nimiž se skrývali tři skuteční rytíři z masa a kostí, kteří po noci lásky, při níž Ludvík vyslovil daný slib, vystoupili jako svědci. Více ta historka neříká.
Do postele nikdo nevidí, -pokud si dotyční dávají pozor, a tak není jasné, zdali Ludmila v postýlce Ludvíka měla už předtím, nebo to bylo poprvé. Vzhledem ale k jejímu věku čtyřiatřiceti let, asi neměla na co čekat.. Nezapomeňme, Ludvík byl o třináct let mladší. Taková byla tehdejší (Ludmilina) emancipace. Svatba se konala koncem října roku 1204.

Reklama

Středoevropská velká politika
Ta doba ve střední Evropě byla obdobná pro nás, jako pro Bavory. Panovníci obou zemí se museli vyrovnávat se stejnými problémy. Nutno k tomu dodat, že doba byla velmi příhodná na to, posílit vliv své země na úkor centrální moci, tedy římského císařství.
Svatá říše římská byla tehdá zmítána spory o královský potažmo císařský římský trůn, mezi rody Štaufů a Velfů. Nejednalo se ale jenom o tu panovnickou hodnost. Štaufové byli zastánci suverénní císařské moci, naprosto nezávislé na papežovi, Velfové naopak v tomto sporu byli na straně papežské. Tento spor se nazývá bojem o investituru, a bylo by to na delší vyprávění. My se spokojíme s tím, že v té době byl ten boj vyostřen, a byl reprezentován dvěma osobnostmi, – Filipem Štaufským a Otou Brunšvickým (Velfem).
Jak bavorský vévoda Ludvík, tak i český kníže Přemysl, zvaný Otakar, lavírovali podle toho, jak se jim to zrovna hodilo, mezi oběma kandidáty a soupeři. Z toho získávali pro sebe samozřejmě výhody. V politice šlo a jde o čest až na druhém místě. To byla a je realita. Čistý (dogmatický) idealismus v politice je škodlivý. Kdo to neví, nemá v politice co dělat!
Mistrem nad mistry v tomto oboru byl Přemysl. Ano, to je ta doba, kdy získal od Filipa pro český stát dědičnou královskou hodnost (1198), kterou mu později pro jistotu potvrdil i Ota Brunšvický i papež. Nakonec, razítko navíc nikdy neškodí, si jí ještě nechal potvrdit od dalšího zástupce Štaufů na císařském trůnu Fridricha II., ve známé Zlaté bule sicilské (1212).
Ludvík Kelheimský také kolísal na obě strany, jak to bylo možné.V letech 1193-94 táhl s císařem Jindřichem VI. do Apulie, lavíroval potom mezi Filipem a Ottou a přiznal se roku 1212 k Fridrichovi II., který ho později (1226) jmenoval poručníkem svého syna Jindřicha a správcem říše.
Zhruba v této době se odehrála významná tragedie. Atentáty běžně páchají neznámí lidé, většinou na příkaz někoho neznámého. Dne 21.června 1208 zavraždil falckrabě rýnský Otta Wittelsbašský římského krále Filipa ranou mečem do krku. Důvod není úplně jasný. Na Ottu byla vyhlášena říšská klatba a v příštím roce byl zabit. Říká se, že to byl jediný kralovrah v německých dějinách.
Tak teď nevím. Královražda je atentátem, když vrahem je někdo neznámý, či nevýznamný. Vlastní královraždou je ten samý čin nazýván, když vražednou zbraň drží aspoň takový hrabě nebo vévoda. Po Ottovi byla uprázdněna velká a bohatá země, Rýnská Falc.

Ludmila podruhé vdovou
Proto mohl vévoda Ludvík od císaře Fridricha II. dostat, za zásluhy na věčné časy, rýnské falkrabství. Ludmila se tak stala pramateří této větve Witelsbachů..
Měli jediného syna Ottu II. Osvíceného někdy také Jasného, který si vzal Agnes Velfskou, což spojilo obě části země, tedy Bavorska a Rýnské Falce, pod jedním žezlem.
Vypadá to, že život v manželství s vévodou Ludvíkem probíhal celkem v klidu, aspoň tedy takovém, jaký může středověká panovnická rodina v neklidné a rozjitřené době mít.
Až jednou. Stalo se to 14. září 1231. Toho dne šel vévoda Ludvík pěšky s doprovodem po mostě přes Dunaj ve městě Kelheimu. Náhle k němu přistoupil neznámý muž a podal mu prosebný dopis. Ve chvíli přebírání osudné listiny ten muž vytáhl dýku a vévodu probodl. Ludvíkův doprovod se okamžitě vrhl na vraha, a ubil jej k smrti. Mrtví tedy byli dva, Ludvík a vrah. Nikdo ale nevěděl tehdy, a neví se ani dnes, kdo byl tím vrahem a tedy také, proč spáchal, a na čí pokyn, tento atentát.
Na Ludmilu už vládní starosti nespadly. To měl na starost její syn z manželství s Ludvíkem, – Otta Osvícený. Pravda, musela zažít, jak všichni tři synové z prvního manželství zemřeli bez potomků, ještě za jejího života. Nicméně bohaté dědictví Bogenů připadlo konečně celé Wittelsbachům, konkrétně jejímu synu Ottovi.
Ludmila svému synovi pomohla asi ještě v jedné záležitosti. V době bojů o investituru přišel čas, kdy bylo vhodné se přiklonit od císaře zase k papeži. Tuto Ottovu volbu velmi ovlivnil a zprostředkoval jihočeský rodák, papežský legát Albertus Bohemus (v roce1237). Se vší pravděpodobností právě Ludmila byla prostřednicí mezi tímto krajanem a svým synem.
Nastalo stáří, a tak naše vévodkyně Ludmila založila v Seligenthalu u Landshutu klášter sester cisterciáckého řádu, kde poté, když v roce 1240 zesnula, byla i pochována.

Odkaz Ludmily České netkví jenom v té romantické historce o „Ludmilině lsti“. Má zvláštní význam pro celé Bavorsko ze dvou důvodů:

Ludmila Přemyslovna se prostřednictvím svého syna stala pramateří všech potomních tří větví rodu Wittelsbachů, který existuje dodnes. Je to v historii jedna z nejúspěšnějších panovnických rodin Evropy. Jen považte, co mužští potomci Ludmily všechno získali:
Vévodové bavorští, markrabata braniborská, falckrabata rýnská, králové švédští, norští a dánští. Jeden se stal také králem řeckým. Jednou král římský a dva římští císaři. Dokonce dva její prapra……vnuci se stali i králi českými. Byl to Fridrich Falcký, -zimní král, a Karel VII. Albrecht, jako protikrál Marie Terezie.(oba z rodu Wittelsbachů)

Vše bavorské symbolizuje modrobílý kosočtverec, což je heraldická routa (podle routy vonné), jako mřížový vzor. Toto bavorské erbovní znamení je vlastně původem od hrabat z Bogenu. Do bavorského erbu se routy dostaly při převzetí bogendského dědictví v roce 1242. Je velmi pravděpodobné, že Bogenové převzali routy do svého erbu právě díky Ludmile, protože tento mřížový vzor měla z domova z přemyslovského prostředí. Před Ludmiliným sňatkem s Albrechtem totiž Bogenští routu ve znaku neměli, měli ji až poté. Zato routy jako mřížový vzor měli Přemyslovci na pečeti již v roce 1160.

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama