Kolik jich vlastně bylo?
Podle nových Dějin Zemí Koruny české, panovalo u nás šedesát sedm panovníků, pokud za prvého z nich počítáme franského kupce Sáma. Je to dost co? Zejména pokud by je měl člověk vyjmenovat v pořadí, jak vládli za sebou. A navíc, je tu ještě několik nejasných panovníků, kteří v seznamu možná neoprávněně nejsou, i když jsou historickými osobami, a jisté nároky na panovnickou hodnost také splňují. Jenom se toho o nich ví málo, nebo se jaksi nehodili do zaběhnutých představ.
Nicméně, českých panovníků, kteří zemřeli násilnou smrtí bylo více. Protože násilná smrt je vděčné téma, udělejme si takový malý smrtelný přehled:
Bojovníci
Přednost samozřejmě mají mrtví váleční hrdinové. Tedy v boji zahynulo pět našich panovníků:
Lech (někdy také Bech), který byl dle franských kronik zabit pravděpodobně někde blízko soutoku Ohře a Labe, při vpádu Franků vedených synem Karla Velikého (také Karlem) v roce 805 do Čech. Fuldské anály jej nazývají králem Čechů. Jinak je to právě jeden z těch, výše zmiňovaných, který se v seznamech panovníků nevyskytuje.
Český kníže Vratislav I., vládl v letech 915-921. Padl 13. února roku 921 v bojích s Maďary (pravděpodobně boj o velkomoravské dědictví) dle pramene uherského kronikáře Šimona z Kézy z druhé poloviny 13.stol.. Tato zpráva je ovšem ojedinělá, nepotvrzená odjinud, takže historická obec neví, co si s ní počít. Tedy, kníže Vratislav je také mezi možnými, hrdinskými adepty.
Český kníže Spytihněv II., panoval v letech 1055-1061. Byl to prý vysoký, černovlasý krasavec (po tatínkovi i mamince). Kníže Spytihněv II. zemřel 28. ledna 1061 u Hradce nad Moravicí, snad po boji, a tedy na následky zranění. S kým bojoval a jestli to tak opravdu bylo, se s jistotou neví.
Český král Přemysl II. Otakar – železný a zlatý, panoval od roku 1253. Padl v bitvě na Moravském Poli v roce 1278. O této události netřeba se šířit, je zlatým hřebem v hodinách dějepisu.
Český král Jan Lucemburský, panoval v letech 1311 – 1346. „Toho bohdá nebude……….", v bitvě u Kresčaku roku 1346. To je známé obdobně, jako předchozí případ.
Král český a uherský Ludvík Jagellonský, panoval 1516 až 1526. Utopen v bahně na útěku z bitvy u Moháče roku 1526.
Král Ludvík má tu smůlu, že neměl takovou hrdinskou smrt, jako jeho dva slavní předchůdci, nicméně politické dopady jeho skonu byly velké. Habsburkové, díky tomu získali, už v podstatě netrvalo, českou korunu.
Atentáty
Český kníže Sv. Václav panoval někdy v letech 922-5 až 935 (někdy se udává 929) zavražděn v Boleslavi (z dnešního pohledu Staré) z popudu svého bratra Boleslava I. Ukrutného. Zavraždili jej meči a oštěpy bojovníci z Boleslavovi družiny. Jedna ze zásadních událostí našich dějin, byť je velice rozporuplné, a o tom se vedou spory, v čem spočívá její zásadovost.
Český kníže Jaromír, panoval na střídačku v letech 1003 – 1034, celkem čtyřikrát začal vládnout a vždycky, z různých důvodů, byl odejit. Poslední odchod byl na rozdíl od předchozích dobrovolný, a to do knížecího důchodu. Přesto byl dne 4. listopadu roku 1035 na něj spáchán atentát, kterému podlehl. Způsob provedení byl naprosto ojedinělý. Vrah ho probodl, při vykonávání potřeby, v sedě na záchodě, -a to prosím zespodu! Říkalo se, že to prý byla pomsta Vršovců. Panuje obecná shoda, že to je velmi pravděpodobné.
Český kníže Břetislav II ., panoval od září 1094. Před Vánoci pobýval na dvorci Zbečno a trávil čas lovem. Při návratu z lovu, večer 20. prosince roku 1100 byl dýkou těžce raněn úkladným vrahem, o kterém nic nevíme, až na to, že se jmenoval Lork. V noci na 22. prosince Břetislav II. na následky zranění zemřel. Vrah po atentátu v noci, či spíše v podvečer ale už za tmy, na útěku, nedaleko místa činu, spadl do studny a zranil se přitom vlastním mečem. Někdo z knížecí družiny mu uťal hlavu, a tak bylo sice možno zjistit, kdo byl vrah, ale nebylo možno zvědět, kdo se za atentátem skrýval. Jako obvykle byli za strůjce vraždy nařčeni Vršovci, v tomto případě jejich předáci Božej a Mutina, které Břetislav před několika lety poslal do vyhnanství.
Český kníže Svatopluk panoval 1107 až 1109, kdy byl zavražděn. Dle kronikáře Kosmy „ Postavil se (vrah) pod košatým bukem vedle cesty, kudy se chodilo ke královským stanům, číhaje na knížete, až se bude vraceti z dvora králova. Jakmile ho již za soumraku nočního spatřil, obklopeného velmi četným zástupem jeho družiny, vskočil na koně, a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým napětím sil namířiv mezi lopatky knížete házecí kopí,
Do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící špici.
A on, ještě než dopadl k zemi, vypustil duši.
Bylo to v měsíci září v den dvacátý prvý (roku 1109), co zemřel.
Toto se odehrálo při obléhání Hlohova ve Slezsku, kde pomáhal Svatopluk římskému králi Jindřichu V. proti Polákům. Vrahovi se podařilo zázrakem uprchnout přesto, že Svatopluk byl obklopen svojí družinou. Říkalo se, že to provedl Jan, syn Čestův z rodu Vršovců , žijící v té době v Polsku. Jedna verze ovšem také ukazovala na potencionálního iniciátora atentátu, saského velmože Viprechta Grojčského, který byl švagrem, Svatoplukem vypuzeného, knížete Bořivoje II.
Pravděpodobnější je ovšem verze první, protože to byl právě kníže Svatopluk, který v předchozím roce nechal s konečnou platností zbavit moci vršovský rod tím, že je všechny, včetně dětí, nechal vyvraždit.
Dalo by se říci, že Vršovci si to zasloužili, protože asi moc překáželi přemyslovským knížatům, když jsou jim připisovány atentáty na ně. Likvidací celého rodu Svatopluk zajistil Přemyslovcům v tomto směru už napořád pokoj, ovšem jeho se to ještě netýkalo, musel si smrtí odpykat budoucí klid svého rodu.
Český, polský a dříve i uherský král Václav III., vládl v letech 1305-1306, Dne 4. srpna roku 1306 v Olomouci, při odpoledním odpočinku dýkou zavražděn. Neznámý atentátník byl bezprostředně po činu chycen a ubit. Bylo to na výpravě do Polska, proti Vladislavu Lokietkovi. Událost dostatečně známá, i když nikdy nevysvětlená. Tímto atentátem vymřel přemyslovský rod v královské linii.
Další násilné smrti?
Pokud někdo zahynul ve vězení a navíc v cizině za neznámých okolností, je jeho násilná smrt dosti pravděpodobná. Proč by se s ním věznitelé trápili, pokud už bylo jasné, že nemá žádnou politickou hodnotu. Několik takových panovníků jsme také měli:
Velkomoravský kníže Rostislav, panoval v letech 846-870, Rostislav prý chtěl nechat zavraždit svého synovce Svatopluka, protože mu začal přerůstat přes hlavu. Svatopluk se hostině, které měla být jeho poslední, vyhnul tím, že předstíral lov se sokoly. Naopak poté Svatopluk Rostislava obelstil a nechal jej zajmout. Potom ho poslal do Němec, kde byl za přítomnosti císaře Ludvíka Němce souzen. Byl oslepen a uvězněn v jakémsi klášteře. Dále se neví, a stopa se ztrácí. Nicméně, nedá se vyloučit nějaké to pozdější přiškrcení nebo tak nějak.
České kníže Boleslav III., panoval v letech 999-1002,1003. Tento kníže, zvaný také Ryšavec neměl vůbec dobrou povahu. Nechal vyklestit svého bratra Jaromíra, dalšího bratra Oldřicha chtěl nechat zavraždit v lázni a ten unikl jenom o vlásek. Vlastnoručně tedy aspoň zabil při hostině svého zetě, jakéhosi nejmenovaného Vršovce, a s ním nechal povraždit všechny přítomné příbuzné (tedy Vršovce). Čeští velmoži se vzbouřili a obrátili se se žádostí o pomoc k polskému králi Boleslavu Chrabrému. Ten toho Boleslava Ryšavce vylákal k jednání, zajal jej, nechal oslepit a někde v Polsku prý později zahynul ve vězení. Možná násilně, i když vzhledem k tomu, že se udává rok jeho smrti až 1037, tak to není příliš pravděpodobné. Přece jen, když jej nechali žít ve vězení třicet čtyři let, tak proč by jej potom zabíjeli. Pokud by věznitelé přece chtěli, tak to udělali mnohem dříve.
Český kníže Václav II. panoval v letech 1191-1192, což mu, dalo by se říci, ani nestálo za to vzhledem k tomu, jak potom dopadl. Jeho mocnější přemyslovští příbuzní, pražský biskup Břetislav Jindřich s dalším bratrancem, pozdějším králem, Přemyslem I. Otakarem, nechtěli Václava na knížecím stolci a po několika měsících obléhání Pražského hradu se Václav II. vzdal. Musel odejít ze země, či spíše utéci. Nicméně při útěku byl zajat míšeňským markrabětem, jinak švagrem Přemysla I. Otakara. Dále se ví jenom, že zemřel ve vězení za neznámých okolností, a neznámo kdy. Možná byl zavražděn, neboť jinak jeho přemyslovským příbuzným hrozilo stálé nebezpečí. Podle stařešinského nástupnického řádu totiž, až do své smrti, měl stále největší nárok na českou knížecí hodnost
Velkomoravský kníže Mojmír II., panoval v letech 894 – 907. Jeho konec je však neznámý. V létech 903-904 bylo jeho vojsko naprosto zdecimováno Maďary, nepomohly ani Bavoři, kteří byli rovněž v bitvě rozprášeni v roce 907, a Velká Morava zanikla. Přitom zaniklo i vědomí, jak vlastně skončil její poslední vládce. Můžeme se jenom domnívat, že hrdinskou smrtí v čele vojska to nebylo. To by asi někde bylo zaznamenáno. O takových událostech lidé četli (tehdy spíše poslouchali) vždy se zájmem.
Kníže Zikmund Korybutovič z rodu Gedyminovců, je opět taková postava, která se v seznamech našich panovníků neuvádí. Tento Litevec byl shodou politických náhod v Čechách v bouřlivé době husitské revoluce. Po různých peripetiích (byl i českým zemským správcem) mu byla dokonce Pražany nabídnuta česká královská koruna. V listinách se zachovalo, že se od té doby nějaký čas nazýval „požádaný a zvolený" král český. Protože neměl obecnou podporu, například právě Jana Žižky z Trocnova, nakonec neuspěl. Pro jeho osobu, jako krále, byli pro něj asi jenom Pražané. Po čase poznal sám, že do budoucnosti s královskou hodností nemůže počítat, a politicky byl z českého prostředí vystrnaděn.
Zde je uváděn hlavně proto, že Zikmund Korybutovič nejenže zemřel násilnou smrtí, ale jak!. Zapojil se do polsko-litevské války, což byla v podstatě válka mezi příbuznými. V jedné bitvě byl raněn a zajat. Na rozkaz svého gedyminovského strýce, mimochodem také Zikmunda, byl utopen v řece hned na bojišti. To se ale neví přesně, neboť existuje ještě druhá verze, podle níž byl popraven tak, že byl otráven jedem pouštěným do utrpěných ran. To se stalo 1. září 1435.
Pokud bychom Zikmunda Korybutoviče brali za jednoho z řady českých panovníků, nebyl by rozhodně jediným, který zemřel násilnou smrtí. Ale byl by jediným, který byl popraven.
Zmínil jsem se o šestnácti historických osobnostech, které nějakým způsobem byli naši panovníci a zároveň měli tu smůlu, že většina jistě, někteří možná zahynuli násilnou smrtí. O několika z nich se ovšem dá říci, že z pohledu historie měli místo smůly vlastně štěstí, stali se totiž nezapomenutelnými. Jen považte, co svojí smrtí získal třeba Svatý Václav, nebo Jan Lucemburský. Myslím, že můžeme mít oprávněný dojem hraničící s jistotou, že i dnes by se našli lidé ochotni vyměnit svůj život za pořádnou porci dlouhodobé pozitivní slávy.