Když Masaryk po své emigraci uvažoval o odtržení a osamostatnění českých zemí od Rakouska-Uherska chápal, že přirozenou státní formou pro nás bude monarchie, jako tomu bylo zhruba tisíc let předtím. Chápal to tak ještě i po vytvoření myšlenky československého státu.
Zcela jistě se také zamýšlel nad tím, kdo by se mohl stát případným pretendentem českého (československého) trůnu, či spíše, která panovnická dynastie by to být měla. Řekněme rovnou, že v tomto směru to měl těžké, a snad také proto o těchto jeho úvahách není nic moc známo.
Habsburská rodina byla samozřejmě v ten moment mimo, a kolem nás i ve většině Evropy panovali původem němečtí panovníci (Anglie, Belgie, Lucembursko, Řecko, Německo, Lichtenštejnsko, Rumunsko, Bulharsko, – možná jsem ještě na nějakou zemi zapomněl). Německá rodina na českém trůnu po „tři sta letech poroby" by asi také nebyla vhodná. Potom toho už moc k výběru nebylo. K severským dynastiím jsme v tomto směru neměli žádný vztah. Ve Švédsku byla dynastie původem francouzsko-švédská, v Dánsku a Norsku byli dánští Oldenburgové. Potom ještě v Itálii savojská rodina. V Albánii a Srbsku vládly mladé netradiční panovnické rodiny, pro nás navíc trochu orientálního odéru.
Co zbývalo? No samozřejmě, – Rusko!
Karel Kramář byl myšlenkou panovníka z rodu Romanovců na českém trůnu skoro posedlý. Byl velký rusofil, dokonce za manželku měl Rusku. Vůbec, Kramářův obdiv k Rusku byl lehce zastydlý, hodící se spíše do doby tak o půl století zpět. Masaryk i Kramář znali dobře Rusko. Bylo to pochopitelné. V té době (myslím tím i dlouho před I. světovou válkou) byla myšlenka slovanské vzájemnosti velmi silná, a tak se hledala inspirace a případné spojenectví s nejsilnější slovanskou mocností.
Jenže ve vztahu těch dvou výrazných osobností české politiky byly, již z dávných dob, karty rozdány. Karel Kramář, který byl o deset let mladší než Masaryk nerad, nicméně bezděčně uznával Masarykovu převahu, jak v osobnostní tak intelektuální rovině. Však také na začátku jejich společné politické kariéry nejbližší kruh přátel nazýval Masaryka Pastýřem a Kramáře Dítětem. Později se Kramář vůči Masarykovi sice vymezoval, ale bylo to vždy, tak trochu, žárlení na staršího, chytřejšího, uznávanějšího atd. bratra. Připomíná to lehce současnost V I. versus V II..
Karel Kramář chtěl již před válkou odtržení českých zemí od Rakouska a připojení v rámci nějaké federace k Rusku. V té době by z takové věci Masarykovi jistě vstávaly vlasy na hlavě, – kdyby nějaké měl.
Tedy ruské Romanovce Masaryk také asi příliš nepreferoval, ale nikdo jiný na výběr už nebyl. Možná nějaký poslední bratránek ruského cara umístěný na Pražský Hrad, mohl pro Masaryka přicházet v úvahu. Hlavně by měl mít vztahy se svou rodinou co nejvíce rozvolněné, protože samoděržaví bylo Masarykovi hodně tlustým trnem ve zrakovém orgánu.
Někoho ze staré české šlechty také ne, protože ti byli, už ze své podstaty, loajální k Habsburkům. V podstatě to byla v tomto směru doba obdobná té dnešní. Myslím tím, kdybychom dnes hledali pretendenta českého trůnu. Beru v úvahu, že se na tom, zatím, většina nemůže shodnout (myslím na tom hledání).
Obdoba je i v tom možném východisku, které jsem už jednou ve svém článku (Kdo ne český trůn?) naznačil. Pokud by měla vzniknout u nás monarchie s novou dynastií (tehdy i dnes), musí se ten někdo, potencionální pretendent, sám nabídnout, přesvědčit, a teprve poté se jej mohou ujmout politické síly a prosazovat ho.
Představte si situaci, kdyby ke triumvirátu Masaryk, Beneš a Štefánik přibyl výrazně spolupracující a obdobně se zasluhující člověk se jménem třeba, – Šternberk, Valdštejn či Lobkowitz. To by se potom asi přemýšlelo jinak.
Masaryk se rozhodl a začal prosazovat myšlenku republikánského zřízení u nás až na jaře 1917. Asi nejvíce k tomu přispěla skutečnost únotové revoluce v Rusku, a také rýsující se náš hlavní spojenec, republikánská Francie.
Je to dobré, možná to v monarchii mohlo být lepší, ale jak to často bývá, – nejsou lidi!