Reklama
 
Blog | Richard Händl

Manželka a milenka

Byli žili dva bratři. Starší se jmenoval Václav a mladší Zikmund. Neměli se příliš v lásce a nejenom proto, že byli vlastně bratry nevlastními, měli totiž společného jen otce. Oba dva už byli dospělí, a jak se sluší, byli také ženatí, dokonce oba dva už po druhé. Když starší Václav zemřel, jeho vdova se stala milenkou mladšího bratra Zikmunda, který se totiž v té době cítil zhrzený nevěrou své manželky, a tak mu útěcha u vdovy-švagrové přišla možná vhod. Pro spravedlnost nutno dodat, že se současně utěšoval ještě u mnoha jiných žen, -prostě byl takový. Takový či hodně podobný příběh se odehrává dnes a denně, a sám o sobě by byl problém, jak z něj uplést alespoň televizní inscenaci.

V našem případě se jedná ovšem o osoby v minulosti velmi významné, a tak je to nejenom příběh, ale také „historie".
Jedná se totiž o syny Otce vlasti císaře Karla IV.. Ten starší bratr je římský a český král Václav IV., a mladší nemůže tedy být nikdo jiný než šelma ryšavá, uherský král a později i český, římský král a císař Zikmund Lucemburský.
Když jsou představeni manželé, je nutno představit milenky, -pardon manželky.
Václav si vzal, jako svou druhou manželku, třináctiletou Žofii Bavorskou, kterou poznal v jejích dvanácti létech a zamiloval se do ní. To je z dnešního pohledu na kriminál, tehdy to však bylo jinak. Václav sám byl o patnáct let starší.
Předtím měl za ženu-královnu také Bavoračku, dokonce ze stejné rodiny, ale jak říká kronikář, „-zardousil mu ji jeho velký lovecký pes, když náhle vstala z postele".
Přestože ta první manželka byla o pět let starší než Václav, nikdo nikdy ani neuvažoval, že by k tomu dal psovi pokyn král sám.
Bohužel nový sňatek z hlediska pořízení dědice trůnu nenaplňoval své poslání. Zprvu snad pro Žofiino mládí, ale poté pro spíše pravděpodobnou neplodnost samotného krále Václava, což se v jeho lucemburské rodině začalo stávat pravidlem i u ostatních mužských příslušníků. Dokonce novější lékařsko-historický průzkum přichází s hypotézou, že král Václav trpěl impotencí, snad nervového původu.
Z tohoto pohledu není divu, že král Václav trpěl žárlivostí, a proto se také později legenda o zpovědním tajemství, spojená se sv. Janem Nepomuckým, dostala na dlouhou dobu i do historického povědomí. Prý tento světec (pochopitelně ještě předtím než se světvem stal) nechtěl králi prozradit nevěru (o které se měl dozvědět při zpovědi) královny Žofie, a byl proto katem za přítomnosti samotného krále umučen.
Dnes je historikům jasné, že umučen sice byl, ale za něco úplně jiného. Však také v rukopisech královniných současníků drby o záletech vdané královny Žofie žádné nejsou. Spíše je Žofie známa jako podporovatelka a častá posluchačka Mistra Jana Husa.
Na začátku uvedená historka je ale o dvou bratrech a jejich manželkách, a musíme tedy uvést i toho druhého.
O ryšavém Zikmundovi Lucemburském bylo napsáno mnoho negativních hodnocení, které se týkají tak zvané velké politiky, ale jak už to bývá, skutečnost většinou není černobílá.
Je ovšem známo, že jeho druhá žena Barbora Celjská, kterou si bral v jejích patnácti létech, sám pětatřicetiletý, nebyla tak vzornou manželkou, jako jeho švagrová Žofie.
Po krátkém čase, kdy se jim narodila dcera Alžběta (jediné dítě), se manželé dost odcizili, což nebylo vůbec divné, neboť Zikmund byl stále někde ve světě, a jeho sexuální výstřelky byly ve všeobecné známosti po celé Evropě. Nebylo to tehdy mezi panovníky ale nic neobvyklého, vladaři prostě zahýbat mohli, – pokud na to ovšem měli.
Většinou osamocená královna Barbora si našla milence. Neobvyklé nebylo, že si milence našla, ale to, že to vešlo v obecnou známost, – tedy nekončilo to jenom nějakou šuškandou při královském dvoře. Tím Barbořiným odvážným utěšitelem byl jakýsi Jan z Wallenrothu. To ovšem ale byl skandál!
Co si může dovolit král, nemůže si dovolit královna. Uražený a rozezlený Zikmund napřed královně snížil apanáž, a protože se mu to zdálo málo, nechal ji vypovědět i s malou dcerkou někam do uherské puzsty, což tehdy zcela odpovídalo slovu pustina.
Někdy v té době se ale v Čechách začali odvíjet „dějiny". Král Václav IV. zemřel při mrtvičném záchvatu, ke kterému přispělo zahájení husitských bouří v Praze (1419). Zikmund, jako právoplatný dědic českého království jmenoval královnu vdovu Žofii za správce(kyni) země.
To nebyl v husitských Čechách snadný úkol zejména, když byli v létě roku 1420 Zikmundovi křižáci poraženi Žižkou na Vítkově, a Žofie nemajíc žádné opory se také s tímto správcovským údělem po čtyřech měsících rozloučila.
V českých zemích nebylo bezpečno, a tak se odstěhovala za svým poraženým, a ještě navíc tou dobou zhrzeným švagrem Zikmundem do Uher, a usídlila se v Prešpurku.
Tehdy začaly jejich společné milostné pletky, jak nás neopomněli zpravit soudobí kronikáři. Pravda, nebyli to milenci jako ze Shakespeara, neboť Zikmundovi bylo v roce 1420, kdy jejich románek mohl začít padesát devět let, a vdova Žofie měla čtyřicet čtyři let. V lásce ale věk nerozhoduje, – někdy.
Nevíme jak dlouho tento stav trval, ale musel skončit nejpozději v roce 1425, kdy královna vdova Žofie zemřela.
Na naléhání svých lidí se musel Zikmund se svou manželkou Barborou aspoň formálně smířit, politika je politika. Musela s ním jet například do Říma na císařskou korunovaci a vůbec, nebylo vhodné mít zapuzenou císařovnu.
Nakonec přirozený běh života zařídil, aby podstatně starší Zikmund zemřel ve svých sedmdesáti šesti létech v roce 1437 nedlouho potom, kdy se dočkal konečně svého uznání v polipanských Čechách.
Císařovna vdova Barbora tehdy šestapadesátiletá se odstěhovala na své věnné město Mělník a zcela se přestala věnovat politice. Za "kamaráda" si vybrala Jiřího z Poděbrad, a politiku nechala jemu, jako povolanějšímu. Sobě se však věnovala velice náruživě, ostatně tak, jak ji to přikazovala její letora. Věnovala se různým magickým praktikám a dle významného zdroje, měla na Mělníce družinu mladých milenců. Všechna čest, pokud by to byla pravda. Spíše se však zdá, že kronikář ji přisoudil něco, co odpovídalo její pověsti z dřívějších let.
Císařovna Barbora zemřela v Mělníce na mor 11. července roku 1451. Byla to jediná naše panovnice, která byla jako vdaná žena „oficiálně" nevěrná.

Reklama