V případě kněžny Libuše, když je navíc takové vnímání podepřeno ještě heroickou Smetanovou hudbou, máme před sebou krásnou, moudrou, budoucnost věštící monumentální postavu bez kazu, hodící se na velká díla nejlepších romantických výtvarníků.
Jirásek ovšem vycházel ve svých „pohádkách" z informací od starých českých kronikářů, kteří třeba, v případě kněžny Libuše, ten obraz až tak uhlazený neměli.
Tak hned nejstarší z nich, u kterého se objevilo poprvé jméno kněžny Libuše, kronikář Kosmas.
Tomu například v jeho popisu chybí, že byla krásná. Píše o ní, že „byla v uvažování rozumná, tělem cudná, spanilomyslná" a tak podobně; ale krásná, -ne!
Jak je to možné, vždyť tento přívlastek se přidává ke jménům i těch žen, u kterých to není ve skutečnosti tak úplně pravda. Dalo by se říci, vždyť to nic nestojí. Ale Kosmas, ne.
Kdyby se jednalo o knížete muže, tak tam by nebylo nutné, aby se zdůrazňovalo, že byl krásný. Tam by byla potřeba vyzdvihnout chrabrost a statnost, ale na druhou stranu také asi potlačit tu cudnost těla. Cudný kníže v Čechách, -to by znělo ve všech dobách, včetně dneška, podivně. Pochopitelně výjimkou je, z dobrých důvodů, – Svatý Václav.
Vzhledem k tomu, že Kosmas Libuši na vlastní oči samozřejmě neviděl, zdá se, že chybějící opěvování její krásy chtělo něco naznačit. Tak, jak to je u všech našich národních pověstí, že v sobě skrývají, někdy více jindy méně, různá poučení, či symboliku. V případě Libuše to mohlo znamenat, – že prostě nebyla zrovna kočka. Pro další generace ženského pohlaví z toho může plynout toto ponaučení: Nebyla krasavice a podívejte se, kam to dotáhla.
Ale i jiné její popisy u Kosmase nejsou příliš lichotivé. Například při takzvaném „Libušině soudu", když přistoupili k Libuši dva předáci, aby je rozsoudila; „přijala je hovíce si, -jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách.". Když poté vynesla rozsudek, tak ten, co se cítil ukřivděn, zvolal: Ťoť křivda mužům nesnesitelná! -Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí, či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho ještě má méně, když na poduškách leží? Tehdy se opravdu hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy ………."
To je trochu jiný slovník než pouze okřídlené; „dlouhé vlasy, krátký rozum!"
Také když Libuše poslala k Přemyslovi posly a oni se jí ptali na cestu, řekla jim, že kůň je tam dovede sám. Kosmas k tomu ironicky dodává:
„Lichá se šíří pověst a zároveň mínění křivé, -že paní sama vždy za nočního ticha tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním se zpátky vracívala; -tomu ať Žid Apella věří-."
Tedy, -Libuše jezdila za Přemyslem před svatbou do Stadic radit se o státních záležitostech (v noci), – tomu ať Žid Apella věří!
Proč nejezdil Přemysl za ní na Vyšehrad (někteří píší, že na Libušín)? Medvěd sii med najde sám (pokud je!), muži krásné ženy rovněž.
Ovšem, bylo naznačeno, že Libuše nemusela být zrovna Helena Trojská. Protože však věděla, že se říká: „sedávej, panenko, v koutě, – nenajdou tě", možná proto musela holt Libuška na koně sama.
Bylo zmíněno, že Libuše jezdila do Stadic před svatbou, ale on, aspoň podle Kosmy, žádný sňatek vlastně nebyl. Bylo to tak. Když Přemysl přijel s poselstvem zpátky k Libuši, tak všichni zasedli k hostině:
„Najedli se a napili, a zbytek noci věnovali Venuši a Hymenaeovi".
To znamená, že po hostině se šlo hned do postele, a nějaký svatební obřad vůbec nebyl. Kronikář asi věděl, že v pohanské době, tedy předpokládaných časech Libuše a Přemysla, tyto obřady v pozdějším slova smyslu, nebyly nutné. Koneckonců v době, když byla psána Kosmova kronika, tedy něco po roce 1100, těch pohanů bylo ještě v Čechách dost, takže se měl z čeho poučit.
Cožpak svatba, ale ani obřad nastolení knížete, kterým se fakticky ujímal vlády v zemi se podle Kosmovy kroniky nekonal. A tento obřad měl svou tradici již v předkřesťanských dobách.
Prostě po promilované noci Přemysl ráno vstal, -a vládl! Bez volby a bez svatby! Hotovo!
Skoro to vypadá, jako by se Přemysl stal knížetem za prokázanou noční zdatnost. Však také v kronice je ohodnocení Přemysla v tomto smyslu zcela jednoznačné:
„Tento muž, jenž v pravdě zasluhuje slouti mužem ……."
Ale vraťme se zpátky k Libuši. Ta se z vládkyně stala poté pouze první dámou, a měla funkci poradní. Také pochopitelně ještě věšteckou, ve které však, řekněme si to na rovinu, – zklamala.
Sláva Prahy není až ke hvězdám. Ve světě jsou rádi, když se podaří zařadit ji někam do Evropy.
Měla předpovědět budoucnost českého národa, jenže předpovědi typu: "Bude to špatné, přijde mráz a kroupy a mnoho lidí zahyne hladem. Nepřátelé nás budou hubiti, my sami se budeme hádati a hubiti, a tak dále. Potom ovšem přijde někdo chytrý a budeme se mít dobře, porazíme nepřátele, nebudeme se hádat."
Za takový výkon by se styděla i dnešní stará cikánka, která se živí vykládáním budoucnosti. Však také jsme, jako národ, nikdy nevěděli co v kritických chvílích dělat, a pokud jsme něco udělali dobře nebo špatně, bylo to věcí současných lidí. Libušiny věštby mohli číst odshora dolů a nazpátek, ale vybrat si z toho co teď, co by se hodilo pro tu chvíli, to se v žádné jaksi nenašlo.
Možná i proto se k jejímu jménu připojili nepěkné drby (jak to v případě prvních dam ostatně skoro vždy bývá). Tak třeba (ne že by vás zajímaly, jenom pro dokreslení):
Ještě za svobodna (přitom víme, že s její svatbou to bylo trochu ouvej), prý často navštěvovala se svými družkami lázeň Jezerka (asi půl hodiny pěšky od Vyšehradu), kde rozmýšlela, a pochopitelně se také z družkami koupala. Někdy je přepadl večer, tak tam i přespaly. V noci tam ovšem nebyly samy, neboť přišli kluci z Nuslí a Michle a hrály si s nimi na nepřístojnosti.
Milence prý také měla přímo na Vyšehradě, ba dokonce spousty. Ti na tom ale nebyli dobře. Vždy po noci dotyčného nechala shodit z Vyšehradské skály z místa, které se dnes nazývá Libušinou lázní. Je to dnes taková zříceninka, která je opravdu už přímo nad hladinou Vltavy. Z toho vyplývá, že po pádu nedopadli na přímo na zem, a kdo uměl plavat, mohl se ještě zachránit.
To jsou ovšem všechno samozřejmě nesmysly, neboť o Libuši nikdo nic skutečného neví, a nevěděli o ní nic ani staří kronikáři. Je tu pravda jedna výjimka. Kronikář Václav Hájek z Libočan, který „věděl" mnoho věcí s udivující přesností. Věděl například, že Libuše poslala posly za Přemyslem 13. května roku 722! To mu ovšem nikdo z historiků nevěří.
Mýtická kněžna Libuše totiž nikdy neexistovala. Aspoň o tom je všeobecná shoda dnešní historické obce. Libuše sice fyzicky neexistovala, ale na rozdíl od obrovské spousty lidí, kteří sice žili ale dnes už neexistují, kněžna Libuše existuje stále ve svém mýtu už minimálně devět set let, a rozhodně ještě pěkných pár století má před sebou.
Blog | Richard Händl