Na straně druhé politici o vizi nemluví (výjimkou byl prezident Havel), s argumenty asi v tom smyslu, že mají své volební programy, v jejichž obsahu jsou moderní rozvojové trendy již zabudovány. Ostatně již sám termín vize, se do jalového jazyka volebních programů jaksi nehodí.
Pravdou ale také je, že občanstvo na žádnou vizi netrpělivě nečeká. Významné části občanů je bohužel většina věcí veřejných ukradená (pokud se nejedná o zásadní věci typu poplatků).
Podívejme se na některé příklady do historie:
Císař a král Karel IV. měl hodně podnětných myšlenek, které z nich však možno nazvat vizí?
Založení Nového Města Pražského, likvidace loupežníků v českých zemích, či dovoz vinné révy z Burgundska? To myslím ne!
Zato jeho představa bohemocentrismu, jak to někteří dnešní historici nazývají, – ta vizí opravdu byla. Spočívala v tom, že si Karel usmyslel posílit a zvelebit dědičné země (českého země v té době představovaly i v rámci Evropy poměrně velký a bohatý celek), jako základnu své moci. Tím chtěl pozvednout svoji (a svého rodu) prestiž a sílu. To platilo jak vůči Svaté říši římské, kde také panoval, tak i směrem k církvi. Měl tím totiž krytá záda, a určité jistoty, které znamenaly, že případné menší nezdary jej nemohly celkově ohrozit.
Víme dobře, že realizace Karlovy vize se vyplatila. V Říši byl na rozdíl od jiných dob celkem zákonný pořádek. Hlavně se mnoho neválčilo, a v Zemích Koruny české prakticky vůbec ne. Pro naši zemi ta jeho "vize" byla požehnáním v mnoha směrech.
Vize Jana Husa byla z jiného soudku. Hus měl představu o nápravě církve. Ne, že by církev v té době nápravu nepotřebovala, ale Hus coby čestný a zapálený horlivec, si vzal příliš velké sousto. Byť měl v zásadě pravdu. Církev zase udělala chybu tím, že Mistra Jana upálila. Tím vzbudila v Čechách nepokoje, které přerostly do husitských válek. Zbožná česká šlechta si to vzala jako dobrou záminku, a sebrala církvi skoro všechen majetek. Za válek husité napřed porazili „celý svět“, aby nakonec porazili sami sebe. No prostě provedení, které začalo Husovou vizí, nebylo právě šťastné. Nutno podotknout, že on sám si nápravu církve tímto způsobem rozhodně nepředstavoval.
Srovnávat tyto události s dneškem nelze, a nejenom proto, že každé srovnání kulhá.
Je faktem, že pokud se objeví nějaká nová myšlenka s celospolečenským dosahem, může za jistých okolností podstatně ovlivnit politické, společenské, hospodářské atd. poměry. Otázkou je, zda její dopad v konečném výsledku bude kladný nebo záporný. Resumé je tedy? Před každou velkou vizí nutno být velmi opatrný, neboť může být i nebezpečná. Když se zvrtne, vždycky se zvrhne! Je tedy nutno volit postupné drobné kroky? V zásadě ano. Pokud však máme myšlenku, která znamená skok větší, musí být naší starostí, než se začne uvažovat o jejím provedení, jestli v sobě neskrývá nebezpečí.
Co je však možné, jako vizi, nabídnout? Lépe a více využít přírodního bohatství? Nesmysl! Začít preferovat určité perspektivní průmyslové obory? Zbytečné! V zásadě se o hledání nového perspektivního oboru snaží všichni na světě. Ta potíž je v tom, že nikdo neví, jestli sází na správného koně. Je známou, a zkušenostmi ověřenou skutečností, že největší jistotou prognostiků je, že nic důležitého neuhodnou.
Vraťme se tedy ještě jednou na chvilku k historii. Říká se, že je to naše učitelka.
V antice se stala věc, která se dnes nazývá řecký zázrak, či jinak, ale obdobně. Je to sled událostí dobře známých, jednotlivosti je zbytečné připomínat. Ve zkratce, došlo tehdy ve starověkém Řecku, k ohromnému vzestupu úrovně myšlení, které zasáhlo všechny možné oblasti lidské činnosti. Ve srovnání s minulostí to bylo něco nevídaného, byť Řekové ve všem navazovali na předchozí civilizace. Řekové sami z toho zázraku těžili pěkných pár století, lidstvo z toho těží dodnes.
Jak to bylo možné?
Pro odlehčení připomenu výklady, které to zdůvodňují takto:
Řekové přečetli starý papyrus, schovaný v Cheopsově pyramidě (na západní straně na sedmém stupni pod čtrnáctým kamenem zleva), a dál už to byla pro ně brnkačka.
Také je ještě jedno, velmi pravděpodobné vysvětlení. A sice, jak jim ufouni za výtečné pohostinství, skládající se z kozího sýra a chleba, oplátkou podstrčili pár harddisků s podrobnými instrukcemi, jak posunout svět.
Samozřejmě, na začátku všeho jsou myšlenky. Jsem přesvědčen, že si Řekové uvědomili důležitost vzdělání pro všechny pro svůj vlastní další rozvoj. Fór byl v tom, že si to uvědomila naráz důležitá a významná množina z nich.
To tehdy rozhodně nebyla banální fráze, jako zní dnes. Odedávna jakési vzdělávání existovalo. Soustředěno bylo však při chrámech, a určeno úzké vrstvě lidí. Je logické, že v tomto prostředí sloužilo vzdělání spíše k uchovávání vědomostí, jejichž rozvoj mohl pokračovat jen pomalu.
Řekové zpřístupnili vzdělání prakticky všem svobodným občanům, – dokonce pod mírným státním nátlakem. Rozvoj člověka (nejen ducha, ale i těla) se stal pro ně největší prioritou. Je příznačné že, jaké je to stálo náklady, historie nehovoří. Hovoří však o pozvednutí Řecka na námořní a obchodní velmoc, která zcela přirozeně začala expandovat do okolního světa, a zároveň jej v dobrém slova smyslu začala ovlivňovat.
Ten zásadní vtip řeckého zázraku (podle mého), tedy spočíval v nesouměřitelnosti šíře a kvality vzdělání v dané době, ve srovnání s okolním světem. Zda to tehdy bylo bráno jako vize, historie neříká. Nicméně myšlenky těch, které k uskutečnění tohoto díla vedly byly zatraceně dobré, a rozhodně byly vizionářské.
Přidám anekdotickou historku, která se mohla v té době odehrát pouze v Řecku:
Významný filosof Epikúros (341 – 270 před Kristem) měl za otce učitele, a tak byl od něj vzděláván doma. Každý Řek ale tehdy musel chodit do veřejné školy. Epikúros tam přišel někdy ve 13 – 14 letech.
Při první hodině učitel pronesl: "Ze všeho nejdříve povstal Chaos". Epikúros se přihlásil a ptá se: " A z čeho povstal ten Chaos?"
Učitel odpověděl: "To já nevím, to je otázka pro filosofy".
Epikúros tedy řekl: "Tak já jdu za těmi filosofy", pozdravil a šel.
Potom neměli být Řekové té doby hrdi na svoji kulturu a způsob života. Ostatním nezbývalo než jen přihlížet, a postupně je napodobovat
Hodně se mluví o nedostatku národního sebevědomí, a s ním spojené hrdosti na to, že jsme Češi. Máme pěknou a bohatou zemi, krásnou Prahu, vynikající hokejisty a nejlepší pivo. To máme odedávna, tady tu potřebnou hrdost nenajdeme. Budeme-li nejvzdělanější stát v Evropě (řekněme do dvaceti let), hrdost hledat nemusíme, ona přijde sama. Třeba.
Má někdo něco lepšího? Sem s tím.