Ať je první nebo druhý, vždy bude císař Karel IV. dominantní osobností naší historie. Proto se také o něm hodně učíme, a tedy snad i o něm hodně víme!?
S Karlem IV. jsou spojena mnohá klišé, z nichž hlavní jsou:
Byl moudrý, chytrý, vzdělaný, to je vždycky na prvém místě, a také je to pravda. Dále byl velký zakladatel. Založil od Univerzity kdeco, přes Nové Město v Praze až po zakládání vinic. Byl také dobrým hospodářem, byl mírotvorcem a vůbec byl člověkem vysokých mravních zásad a odpovědnosti, vyplývajících především z jeho náboženského založení.
Ano, všechno je pravda, a není v tom ani potřeba dělat nějaké úlitby na oltář naší státní „modly". – Ale, to všechno je trochu nuda! To si snad císař Karel nezaslouží, abychom nad ním zívali.
Pokusme se podívat na některé události v jeho životě jinýma očima než pohledem do učebnice dějepisu.
Omyly
Je často slyšet v debatách, ať jsou o mnoha různých věcech,-„to už za Karla IV. bylo….", a teď se může mluvit o státoprávních otázkách, o vínu, o vztahu k …, a tak dále. Prostě císaři Karlu IV. je připisováno v dobrém smyslu skoro všechno. Mimochodem, podobné je to s Janem Žižkou, pomalu každá zřícenina v Čechách má legendu (hospodskou), že jí dobyl Žižka.
Vznik pražského arcibiskupství a založení katedrály sv. Víta, patří mezi tyto Karlovi běžně připisované zásluhy. Nicméně v těchto případech tomu tak není.
Obě tyto události totiž spadají ještě do doby panování jeho otce českého krále Jana Lucemburského (+1346), a v těchto případech tedy on byl tím, rozhodně aspoň nominálně, podněcovatelem a zakladatelem.
Bylo to takto: 21. listopadu 1343 (tedy tři roky před nástupem Karla IV. na český trůn), po přinesení arcibiskupského pallia od papeže do Prahy, byl Arnošt z Pardubic uveden do arcibiskupského úřadu.
Dále je citováno dle současného kronikáře: "Ten den sestoupil král Jan Lucemburský, jeho synové Karel a Jan Jindřich spolu s arcibiskupem do již vykopaných základů, a položili první kámen pro stavbu nového kostela.
Dále, "král Jan daroval se souhlasem svých synů na věčné časy pro budoucí katedrálu, desetinu všech výnosů z urbury Kutné Hory."
Zakladatelem byl tedy král Jan Lucemburský, a ten si také vymínil, že po jeho smrti ve výroční den, bude za něj ve Sv. Vítu sloužena mše. Ta se sice po jeho smrti sloužila, ale znáte to, sejde z očí …….., a tak po čase bylo na přání panovníkovo zapomenuto.
Pro zajímavost a s kvitováním je nutno ovšem připomenout, že po připomínce této staré tradice, byl někdy v devadesátých letech mešní obřad po několika staletích obnoven, kapitulou chrámu sv. Víta. Bohužel o desetině výnosů ze stříbra v Kutné Hoře, – si kapitula může jenom nechat zdát!
Karel IV. tedy nemůže být považován přímo za zakladatele, byť byl jistě významným spolustrůjcem těchto událostí.
Panuje také nejasnost v královských hodnostech Karla IV, takže pro přehlednost:
Karel byl čtyřnásobný král. Především římský (zde byl později císař), poté český, lombardský a arelatský. Ty poslední dvě koruny a s nimi spojené hodnosti měly ovšem pouze formální charakter.
Zajímavé je, že Karel se stal králem římským (11. července 1346), aniž byl v té době ještě králem českým. Českým panovníkem se Karel stává až po smrti svého otce u Kresčaku (26.srpna 1346). Z této drobnosti vyplývá paradox, že český král Jan Lucemburský byl vlastně vazalem svého syna (jako krále římského), byť se jednalo pouze o dobu zhruba šesti týdnů.
Karel byl v pořadí čtvrtým císařem římským, proto tedy Karel IV., ale byl prvním císařem Karlem bez přízviska.
Karel I. byl Veliký, Karel II. byl Holý, Karel III. byl Tlustý, a kdyby to v tomto duchu mělo pokračovat. Náš Karel, – zaplať pánbůh, byl pouze IV.
Morálka
Další tradicí je jeho morálně bezúhonný život, dávaný do protikladu právě s jeho otcem Janem Lucemburským.
Karel tak ale nežil vždy, a nejsou to jenom pomluvy o něm u jiných kronikářů, ale on sám se přiznává ve svém životopisu k mnoha sexuálním prohřeškům, i když sám sebe později za to odsuzoval.
Karel ve svém životopise píše, že zhruba jako sedmnáctiletý byl zkaženými lidmi sveden z pravé cesty do osidel špatnosti a smilství, a to spolu se svým otcem, což v případě Jana Lucemburského je nesmysl, neboť ten byl „sveden" daleko dříve.
Bylo to v dobách lucemburských výbojů v severní Itálii začátkem třicátých let 14. století.
Když byl při tomto tažení v kraji parmském, nocoval ve vsi jménem Terenzo, a ve spánku ho přepadlo vidění: „vzbudil jej prý anděl páně, uchopil ho za vlasy a vznesl se s ním do vzduchu nad jakési vojsko, které bylo připraveno dobývat nějaký hrad. Objevil se jiný anděl, a ten ohnivým mečem jednomu muži uťal pohlavní úd.
Ten anděl co jej nesl řekl Karlovi, že ten postižený je jeho bratránek Quido z Vienne, a že na následky zranění zemře. "Byl prý potrestán pro jeho hřích smilství, a aby se prý Karel podobných hříchů vyvaroval a sdělil to také otci, jinak je postihnou věci ještě horší."
Jan a Karel měli druhý den na to jet zmíněnému Quidovi na pomoc ve válce s hrabětem savojským.
Karel řekl otci, že je zbytečné aby vyjeli, protože Quido je už stejně mrtvý, že o tom měl v noci sen. Scénu s uťatým údem a pohrůžkou ovšem zamlčel. Jan Lucemburský se mu vysmál a řekl Karlovi, aby na sny nevěřil.
Když však po několika dnech dorazil posel se správou o smrti výše řečeného Quida, byl král Jan velice Karlovou předpovědí překvapen.
Když později (roku 1340) byli oba společně u papeže Benedikta VII. v Avignonu, Karel se mu o samotě svěřil s okolnostmi Quidovi smrti. Vzhledem k tomu, že nedlouho předtím král Jan Lucemburský úplně oslepl, usoudil moudře papež, že je lepší i nadále zachovat vůči němu v tomto případě mlčenlivost. Asi bylo jasné, že Jana Lucemburského ze smilstva nikdo nevyléčí!
Karel se tedy už v mladém věku „polepšil", a žíl až do konce života v příkladných čtyřech manželstvích. Na to by mnozí vzali jed. To by se ale neudělali dobře. Ví se o jednom hříchu císaře Karla z doby mnohem pozdější.. Někdy začátkem května 1365 odjel císař z Prahy do Avignonu k jednání s papežem. Cesta byla dlouhá, ale ještě delší byla jednání. Zpátky do vlasti se vrátil až 23. srpna téhož roku, kdy byl uvítám na Pražském Hradě. Necelé čtyři měsíce bez manželky a ano, – Karel zahřešil, jak za mlada. Někde ve sladké Francii zplodil potomka jménem Guillaume. V roce 1378 při poslední cestě do Francie mu byl jeho nemanželský dvanáctiletý syn dokonce představen, a Karel se prý o něj živě zajímal.. Tedy tajemstvím to nebylo.
Je trochu úsměvné, že v té době byl už dva roky ženatý se svou poslední manželkou Alžbětou Pomořanskou. Té v době Karlova úletu bylo osmnáct let. Ano, – to je ta císařovna co v Noci na Karlštejně lámala Karlovi srdce, a jakoby mimochodem k tomu, v rukách lámala meče a ohýbala podkovy.
Válečník
Role mírotvorce je však Karlovi připisovaná plným právem. Ne, že by v životě nebojoval. Díky svému dobrodružnému otci byl nucen v mládí válčit skoro pořád.. Jenom letmo:
Válečná dobrodružství v severní Itálii při budování lucemburské signorie trvající skoro tři roky. Tvrdé potlačení povstání v Tyrolích, kam Karel přijel pomáhat svému bratru Janu Jindřichovi při vzpouře proti němu. Dvě křížové výpravy proti pohanům na Litvu, a koneckonců se svým otcem bojoval až do jeho smrti i v bitvě u Kresčaku, kde jej prý čeští páni z rozkazu krále Jana odvlekli z prohrané bitvy, aby mu zachránili život.
Jeden z příkladů z bojů v Lombardii.
Dne 25. listopadu 1332 se proti Karlovi, který velel německým a českým bojovníkům, postavila přesila milánských, mantovských, ferrarských, florentských a jiných vojsk u hradu San Felice, poblíž Modeny.
Dle současného kronikáře: „Po urputném boji, kdy pod sedmnáctiletým Karlem byli zabiti dva koně, na třetím koni dobyl vítězství. V této bitvě byli mnozí zabiti, zajato bylo tisíc těžkooděnců. V této bitvě byl Karel pasován na rytíře".
Je vidět, že samostatnost Karlovi v mládí nechyběla, rozhodně o ní nepochyboval jeho otec, když jej šestnáctiletého zanechal samotného ve válce v severní Itálii.
Jakmile se však Karel ujal panování v českých zemích, tak za celých třicet dva let jeho vlády pouze dvakrát muselo české vojsko zasáhnout, a to ještě mimo vlastní území. V roce 1357 se odehrála drobná válka s Bavory, kdy k nim dvakrát vpadlo české vojsko o síle pouze 600 rytířů. Na oplátku Bavoři napadli s 200 rytíři Horní Falc, která tehdy patřila Koruně české. Při druhém vpádu Češi pronikli až k Řeznu, a Bavoři požádali o mír.
Potom ještě v roce 1371 císař Karel vtrhl se silným českým vojskem do Braniborska, a donutil bez větších bojů braniborského markraběte Otu k poddání se, a k odstoupení Branibor (za tučné peníze) v Karlův prospěch.
Karel IV. prostě konflikty řešil nejraději diplomatickou cestou, zejména pomocí sňatků. V této politice se, jak je známo, stal přímo umělcem mezi ostatními panovníky.
Odvážný chytrák
Nakonec si uvedeme několik příkladů Karlovi chytrosti, kdy škodolibci by řekli spíše vychytralosti. Některé z nich také svědčí o Karlově osobní odvaze. Nechejme však mluvit kronikáře:
„Koncem jara 1337 Karel cestoval na pomoc svému bratru Janu Jindřichovi do Tyrol. Protože byl v rozepři s vévody rakouskými, musel cestovat přes Uhry, Chorvatsko a Dalmácii. V městě Senje se nalodil na loď, a chtěl po moři doplout do Aquileje. Dozvěděli se to benátští kapitáni, a s několika loděmi jej obklopili tak, že nemohl uniknout..Když společně dojeli k městu Grad, nechal Karel vyjednávače hovořit s posádkami únosců: -Hle, páni víme, že z vašich rukou nemůžeme nikterak uniknout, račte poslat napřed do města a vyjednat jak nás chcete ve městě přijmout-´´.
Ačkoli to není v kronice psáno, šlo únoscům samozřejmě o výkupné.
„A zatímco vyjednávači s nimi rozprávěli, spustil se Karel společně s Jindřichem z Lipé a hrabětem Bartolomějem ze Senje a Krku dvířky do malé rybářské bárky. Přikryli se pytli a sítěmi, propluli mezi jejich loděmi, a přistáli u břehu mezi rákosím. A tak vyváznuvše, šli pěšky až do Aquileje.
Benátští pak zajali loď se zbylou družinou. Když zjistili, že jim kořist unikla, po několika dnech Karlovu čeleď propustili.
Karel byl potom čtyři neděle hostem patriarchy aquilejského, odkud se s průvodem dostal do cíle, -hrabství tyrolského."
V březnu 1345 se vracel Karel z dobyvačné výpravy v Prusích a Litvě. Byla to křižácká výprava, které se účastnil Karel spolu se svým otcem. Protože jejich výprava zasahovala do oblastí, které považovali Poláci za sféru svého mocenského vlivu je jasné, že se jim to nelíbilo. Dále opět kronikář:
„Na zpáteční cestě do Vratislavy mu byla učiněna polským králem Kazimírem a svídnickým vévodou Bolkem nástraha v městě Kališi. A to sice tak, aby nebyl zadržen jako zjevný nepřítel, nýbrž měl být tajně střežen aby z města neunikl".
Není nutno dodat, že opět šlo pochopitelně o peníze za výkupné, ale také zároveň o ponížení mladého Lucemburka.
„Karel to zpozoroval a tvářil se, jako by nic nevěděl s tím, že chce ve městě zůstat několik dní pro odpočinek z cesty. Zatím poslal tajně pěšího posla vratislavskému hejtmanovi, aby přijel s asi tři sta ozbrojenci a zastavil se jednu míli od města. Jakmile se posel vrátil s tím, že ozbrojenci jsou připraveni, řekl Karel svému služebníku: !Sedneš na koně a pojedeš branou z města. Já budu poblíž brány, a jak tě uvidím zavolám na tebe, abys ses vrátil. Ty sesedneš z koně. Já k němu doběhnu a vyrazím ven. Tebe s ostatní čeledí zajmou a já s boží pomocí vyváznu z rukou úkladníků."
Jak řekl, tak se také stalo. Karel se u městské brány rozprávěl se strážci. Zavolal na jezdce, načež ten slezl z koně. Karel se rozeběhl ke koni, a protože strážci byli obtíženi zbraněmi nemohli mu stačit. Poté vyskočil na koně, vyrazil z brány a dorazil na místo, kde na něj čekal hejtman s vojskem.
Když dorazil do Vratislavy, setkal se tam se svým otcem králem Janem a řekl mu, co se stalo. To byla záminka zcela podle gusta Jana Lucemburského.
„Ještě téhož roku sebrali vojsko, a zpustošili požáry a loupežemi zemi svídnického vévody a dobyli jeho nejpevnější město Landshut. Potom ještě pustošili zemi polského krále Kazimíra. Tři dny obléhali Krakov a vypálili celé jeho okolí. Uherská pomoc Krakovu, která sice dorazila, byla pobita a část na útěku zahynula při přechodu Visly".
A poté kronikář Beneš Krabice z Weitmile končí:
„A když podle veškeré své cti a vůle dobyla slavného vítězství, vrátila se naše knížata s radostí do své země, a polský král už jim nadále do konce svého života nepřikázal škodit".
Pragmatik
Karel IV. neváhal využít i nepříliš čistých metod, mohlo-li to posloužit jeho politice.
Waldemar, poslední markrabě braniborský z rodů Askánců, zemřel roku 1319 bez přímých dědiců. Císař Ludvík Bavor dosadil svého syna též jménem Ludvíka, jako nového braniborského markraběte, a Branibory tak dostal pod moc své rodiny Wittelsbachů. To se samozřejmě nelíbilo konkurenčním Lucemburkům, ale zpočátku nemohli nic dělat.
Až v roce 1348 se najednou objevil člověk, co o sobě tvrdil, že je markrabí Waldemar, který svou smrt pouze předstíral, a pro nějaké hříchy se odešel kát do Svaté země.
Když ovšem zjistil, že jeho knížectví je v kacířských rukou (Ludvíka Bavorského), rozhodl se vzít si zpět vládu. Požádal přitom o pomoc Karla IV.
Karel, ačkoliv byl přesvědčen, že se jedná o podvodníka, tohoto Lži-Waldemara uznal, a udělil mu Branibory v léno. Dále mu ještě vojenskou mocí pomohl k získání větší části země.
Jakmile se však po dvou létech Karel s Wittelsbachy udobřil, ihned svou podporu výše uvedenému hochštaplerovi stáhl, a ten byl nucen odejít ze země.
Když po dalších dvaceti létech situace pro Karla příznivě uzrála, připravil bavorské Wittelsbachy o Branibory úplně, a začlenil je do svazku zemí Koruny české.
Atentáty
Po příchodu Karla do severní Itálie (Lombardie) ve městě Pavie byl učiněn pokus jej otrávit. Věc se sběhla takto:
„Byla sloužena velká mše (na velikonoční neděli), a Karel, který chtěl jít po mši ke svatému přijímání nejenže nic nejedl, ale zůstal až do konce mše.
Jeho čeleď však odešla dříve a nečekajíc na něj pustili se do jídla. Načež začali pociťovat všichni nevolnost a otravu. Karel, který přišel později to viděl, seděl za stolem a ze strachu nic nepojedl a bystře se kolem rozhlížel.
Byl tam jeden krásný a hbitý člověk který obsluhoval u stolu, a tvářil se němým. Karlovi připadal podezřelý, a tak jej dal zadržet. Po třech dnech mučení se přiznal, že na návod místodržitele Milána Lucchina Viscontiho (jiný pramen uvádí Azza Viscontiho) měl otrávit Karla a jeho čeleď. Na následky otravy zemřeli hofmistr Jan z Bergu, Jan z Hochenringenu, Šimon z Kailu a mnozí další.
Toto bylo zaznamenáno proti nim proto, že nevyčkali konce mše na rozdíl od Karla, který proto vyvázl zdráv."
V dřívějších dobách, panovalo přesvědčení, že na Karla IV. byl spáchán ještě jeden atentát, a to také pomocí jedu. Karel z ničehož nic, někdy v říjnu roku 1350 ochrnul, a nemohl se vůbec hýbat. Lékaři a panovníkovi nejbližší si mysleli, že tuto nemoc Karel nepřežije. Naštěstí již koncem října se Karlovi trochu ulevilo, nicméně až do ledna dalšího roku byl vyřazen z větší zátěže. Za zcela vyléčeného se považoval až v srpnu roku 1351.
Že se jednalo o atentát, se tehdejší zapisovatelé dějů domnívali proto, že někde snad zaslechli verzi, podle které měl Karel slíbit, že pokud nemoc přežije, nebude nikoho pronásledovat. A skutečně, nikdo nebyl pronásledován ani obžalován.
Skutečná příčina této nemoci byla objasněna až při antropologickém průzkumu kostry Karla IV., který byl prováděn koncem sedmdesátých let dvacátého století. Bylo zjištěno, že následkem pádu z výšky na bradu (pravděpodobně z koně) došlo k poranění krčních obratlů a pohmoždění krčního úseku míchy. Tedy proto to ochrnutí. Karlovi z toho zůstaly trvalé následky, jako dopředu a mírně na stranu nachýlená hlava.
Že nebylo na veřejnost ventilováno, jak se událost přihodila, mohlo být způsobeno tím, že k tomu došlo pro panovníka při ne právě vhodné příležitosti. Je například známo, že Karel miloval rytířské souboje na koni s dřevci, což byl velice nebezpečný sport. Proto se jich také často zúčastnil pod jiným jménem, a třeba při té příležitosti….!?
O Otci vlasti by se dalo psát velmi mnoho, neboť je i o něm hodně kronikářských zpráv napsáno. Však se také sám zasloužil o to, aby jeho život a panování byly pro potomky dobře zdokumentovány. Samozřejmě, že svůj obraz chtěl před dějinami zachovat jako dobře nasvícený vzor.
Říká se, že samochvála smrdí. V případě císaře a krále Karla IV. to však není až tak pravda. Jen kdyby takových vzorů bylo více a ještě lépe, kéž by si z nich následovníci brali příklad!