Možná by se mládež neměla učit Staré pověsti české od Aloise Jiráska. Nebo aspoň některé.
Nejstarší náš kronikář Kosmas, byť ty pověsti psal o zhruba osm set let dříve než Jirásek, má z dnešního pohledu přijatelnější přístup k daným tématům, než prudérie a nacionalistické vypětí konce 19.století. Navíc Kosma, protože žil blíže době, ve které by se pověsti odehrávaly (pokud by se odehrávaly), má lepší znalost reálií. Dále jsou pověsti od Kosmy podstatně kratší, skoro střihového charakteru, -což je dnešní mládeži blízké.
Dle Aloise Jiráska
Třeba taková Dívčí válka. U Jiráska úplný krvák, u Kosmy se to blíží spíše kratochvilnému vypravování (pro mládež tak od dvanácti let).
Pro ilustraci, krácená verze od Aloise Jiráska:
„Když se ženy začaly cvičit ve zbrani, ostatní muži se jim smáli, jenom Přemysl byl zasmušilý. Prý měl ve snu vidění,“ viděl jsem dívku v přilbě, v jedné ruce meč ve druhé číši. Na zemi leželi v prachu a krvi zabití muži. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak nabrala do číše krve a lokala ji jako šelma v zuřivé dychtivosti.“(kráceno).
Dále, když muži vyrazili se smíchem na Děvín, řekla Vlasta: “Neživte nikoho, bijte každého, každého, ať je kdokoliv, ať bratr, ať otec.“ A již do nich šípy, sekaly a bodaly. Po krátkém boji 300 mužů polehlo po zemi krvácejících, ostatní se zachránili v hustém nedalekém lese. Bez něho by všichni zahynuli“ (kráceno).
Dívky muže zabíjely také doma ve spánku, a tak mnozí raději odcházeli na noc do hustých hájů.
A co teprve se Ctiradem. „Pobodaly a posekaly jeho družinu a nechaly ji ležet jako potravu havranům, a jeho samého umučily vpletením do kola.“
Ovšem „potom se muži rozlítili a v rozhodné bitvě Vlastu na nože rozebrali a z ostatních bojovnic ani jednu neušetřili. Krásná těla na smrt dali a z oken, z vysokých valů je metali. A když všechen ten ženský sbor shladili, spálili jejich Děvín na prach a rozmetali.“ Představte si jenom, jak by vypadal, dle Jiráskovi verze, realisticky natočený americký film. To by byl krásný masakr, možná i jak je dnes módní termín, – kultovní.
Dle kronikáře Kosmy
Skutečný středověk ovšem tuto pověst popisuje daleko mírumilovněji. Kronikář Kosmas okolo roku 1100 pověst popisuje takto (protože Kosmova verze je přibližně šestkrát kratší než Jiráskova, je možno ji uvést celou):
„A poněvadž toho času dívky této země, dospívajíc beze jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volíce, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích, nebrali si muži jich, nýbrž ony sami si braly muže, které a kdy chtěly, a jako skythský kmen Plavci neb Pečeněgové, v oděvu se nijak, muž a žena nelišili. Z toho přibylo ženám tolik smělosti, že si vystavěli na jedné skále, nedaleko od hradu dříve řečeného (míněn je Pražský Hrad), polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín. Když to viděli jinochové, velikou žárlivostí se na ně rozhorlivše, mnohem četněji se shromáždili a o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chrasten. A poněvadž často dívky uměli chytřeji obelstíti jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír. A když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se k společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dny budou konati slavné hry mezi sebou na ustanoveném místě.“ Co dále? „Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, hledající žrádla, aby vpadli do ovčína. První den strávili při hostině a hojném pití.
Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasiti chtěli, jinoši se svou touhou jen stěží do hodin nočních zdrží.
Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt. V tom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával, řka:
„Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.“
A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy i nápoje z jejich hradu,prázdné zdi dali napospas Lemňanu Vulkánovi. A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů.“
No vida, u Kosmase není ani jednou zmíněna nějaká mrtvola, přes občasné válčení obou stran. Ovšem hlavně vítězství mužů je líčeno naprosto odlišně, a podle tohoto, by byl Jirásek, a v takovém pojetí i jeho předchůdci, se svým výkladem vyložení váleční štváči.
Resumé
Když Kosmova slova přeložíme do dnešní mluvy; – tak dívky pozvaly muže na mejdan na Děvín. Po hostině, si každý z mužů vzal tu, se kterou strávil večer, a uklidil se s ní někam do kouta. Potom ji pořádně pomiloval. Ráno si ženy (po příjemném zážitku) uvědomily, že je nesmysl zůstávat samy na hradě. Raději se tedy poddaly a uzavřely mír. Pánové, aby si to dívky ještě nerozmyslely, pro jistotu Děvín spálili.
Nutno připomenout, že u Kosmy se jednalo pouze o dívky, což znamená, že to nebyla žádná ženská válka. Maminy byly pěkně v teple svých domovů, a možná záviděli, že na mejdan nebyli pozvány také.
Feministkám se sice ani jedna verze nebude líbit, ale i ony musí uznat, že ta Kosmova je přijatelnější.
Proti námitce, že Jirásek je klasika říkám, může být někdo ještě klasičtější než Kosmas?