Reklama
 
Blog | Richard Händl

Devalvace císařství

Přísně vzato, devalvovat mohou pouze prachy. Ovšem v přeneseném slova smyslu se může znehodnocovat – devalvovat skoro všechno, a také kdeco okolo nás v průběhu času devalvuje. Ideály, láska, pojmy, i třeba dojmy.

Ve všech dobách existovala určitá část lidí, kteří usilovali o moc trochu více než ostatní. Některým z nich se podařilo moc získat. Tak vznikali pro společnost potřebné, zpočátku spíše řídící funkce, které byly později kodifikované jako hodnosti. Nutno uvést, že se budeme zabývat pouze mocí světskou, byť někdy byla s mocí duchovní spojena v jedno.
Napřed to byl náčelník lovecké tlupy, potom třeba stařešinové rodu a tak dále. Tento vývoj hodností v podstatě končil králem. Mluvíme ovšem o době od „nepaměti", do konce času před změnou letopočtu, tedy zhruba před Kristem.
Vyšší hodnosti, z hlediska světské moci, člověk nemohl dosáhnout, a to ať už měl království malé, či velké. I egyptský faraon byl pouze ekvivalentem krále. Ba, dokonce i Alexandr Veliký, který vlastně dobyl většinu tehdy známého světa, byl „jenom" král. Kdyby žil déle, po svém dobytí světa, snad by si i nějakou tu vyšší hodnost vymyslel. Jenže, proč by to dělal, když se sám považoval za boha, a tím pádem nějaké lidské povyšování bylo zbytečné.

Trochu jiná situace byla později v Římě, který se stal při svém velmocenském vzestupu Alexandrovým dědicem, – ovšem s velikou výdrží. Řím byl totiž republikou, a občasní diktátoři, sice s relativně obrovskou mocí, se za bohy považovat, natož se jimi stát, nemohli. A když se tak stalo, jako třeba v případě Julia Caesara, tak až po jeho smrti.
Teprve Caesarův dědic Oktaviánus (později známý jako císař Augustus) tím, že sloučil všechny nejvýznamnější úřady Římské říše a složil je do jedněch rukou – svých vlastních – , a ustálil tak během krátké doby do používání novou hodnost, – císař (dle jména Caesar), v dalších verzích také imperator, princeps, augustus. Později se z toho vyvinul (ale brzy) nárok absolutní, tedy na světovládu v rámci impéria, a tedy potažmo císaře.
Císařská hodnost byla totiž potřebná. V Římě, v dávných dobách, bylo sice království, jenže tehdy Řím vládl tak akorát sám sobě, – tedy malému městu. V Augustově době vládl ovšem „celému světu" (no, dejme tomu půlce světa), a tím pádem měl pod sebou dost jiných, vazalských králů. Bylo tedy zapotřebí i jinak vyjádřit svou nadřazenost.
Pojem císařství znamenal tedy při svém vzniku, ale i dlouho potom, ideu vlády Říše nad celým ostatním světem pod jedním, v zásadě voleným(!) císařem.
Tato idea samozřejmě nikdy v budoucnosti naplněna nebyla, byť forma císařství se udržela bezmála dvě tisíciletí.
Mluvíme ovšem o císařstvích jako státní formě, vzniklých v prostoru anticko-křesťanské kultury. Že překládáme japonského panovníka jako císaře, je pouze věcí z podobnosti vyplývající konvence, ovšem ta římská císařská idea, v případě třeba Japonska, tam pochopitelně obsažena není.
Aby jedna říše v čele s císařem ovládla svět se tedy nikdy nepovedlo, zato zásada jediného císaře byla porušena už v samém Římě. Říše se postupně stala pro svou velikost neovladatelná z jednoho centra, a tak se rozdělila na západní a východní část, každá s vlastním císařem.
Jenže ouha, vždycky odněkud vylézají drzí barbaři, kteří nerespektují zaběhlé kulturní pořádky, a ti v roce 476 po Kristu zlikvidují západořímské císařství. Nebyla to sice dobrá zpráva, nicméně nechtěně znovu byla naplněna idea jednoho císaře říše římské, teď sídlícího pro změnu zase v Konstantinopoli.
Po delším čase přišel Karel Veliký, který si řekl, že je sice Frank, ale že už není barbar, a tak se chtěl také stát císařem a nebýt jenom obyčejným králem. Samozřejmě měl skromný cíl, s císařskou hodností získat i světovládu. Protože na to měl dost prostředků, tedy i síly, stal se také císařem římským (roku 800) s ideou, že je pokračovatelem západořímských císařů. Samozřejmě, v Konstantinopoli (říkejme v Byzanci) se jim to nelíbilo, ale co měli dělat, dokonce byli donuceni písemně schválit dalšího (Karla), tedy druhého, císaře na světě.
Pokračovatelé Karlovi s občasnými přestávkami zajistili, že císařství v západní, jižní a střední Evropě pokračovalo a pomalu začalo převyšovat svým významem to starší byzantské, jimi samými (tedy Byzantinci) ovšem vytrvale nazývané, jako to pravé římské. Situace se sice za dlouhou dobu, ale přece jenom na konec vyřešila návratem k původní myšlence, tedy že císař má býti jenom jeden. Bohužel tím, že byzantská říše (Konstantinopol) byla osmanskými Turky dobyta (1453), císař byl zabit a pokračovat v Byzanci už nebylo jaksi, kde!
Zdá se, že by to už z tohoto pohledu mohlo pokračovat v původních intencích, tedy jednoho císaře světa, ale lidé nechtějí taková jednoduchá a přehledná řešení. Lidé mají v sobě pýchu, a tedy ji pochopitelně mají v sobě i panovníci. Někteří si mysleli, že císařským titulem zvýší vážnost svého postavení.
V Anglii, v době dánského ohrožení se dal v roce 973 král Edgar korunovat za císaře Albionu a za krále a basilea celé Britannie. Byla to snaha se zviditelnit proti vzmáhajícímu se pevninskému římskému impériu pod vládou saských Ottonovců. Samozřejmě to dlouhého trvání nemělo, zejména, když se jeho nejbližší následovníci nedovedli ubránit dánské okupaci.
Potom se v roce 1056 prohlásil císařem hispánským kastilský král Ferdinand I., který ovšem vládl pouze v Kastilii a Leonu, zatímco většinu Hispánie drželi ještě muslimští Maurové. S ním ovšem tento prázdný císařský titul také skončil.
Další obdoba císařství byla v Bulharsku. Tady je ovšem nutno vysvětlit, že slovanské, pravoslavné země, tedy ty, které císaře měli, je nazývali cary. V Bulharsku měli panovníci napřed hodnost bulharského chána z dob, kdy jako kočovníci vtrhli do jihovýchodní Evropy. Po úspěšných válkách s Byzancí se nechal chán Symeon I. korunovat na cara Bulharů a Řeků (v roce 913), čili chtěl získat vlastně byzantskou hodnost císaře s jeho nezpochybnitelnou legitimitou. Jeho následovníci pojmenování car střídavě užívali nebo se ho vzdávali, podle toho jak jim v boji s Byzancí přálo vojenské štěstí. Vše skončilo bitvou u Nikopole roku 1396, kdy byl Turky zajat bulharský car Jan Šracimir, a Bulharsko upadlo na staletí pod tureckou nadvládu.
Musíme ještě podotknout, že při obnově samostatného Bulharska, při nástupu sasko-koburské dynastie na trůn v roce 1908, bylo Bulharsko prohlášeno opět za carství a carem se stal Ferdinand I.. To už nikomu nevadilo, že přibude další císař – car v Evropě, neboť v té době už byla devalvace císařské hodnosti naprosto dokonána, jak ještě uvidíme. Poslední bulharský car byl Symeon II., který musel odejít v roce 1946 do exilu. Nicméně, už je zpátky doma, v současnosti „jenom" jako předseda vlády (tedy momentálně už také bývalý).
Obdobná situace byla i v Srbsku. Tam se v roce 1346 nechal na císaře – cara Srbů a Řeků korunovat do té doby srbský král král Štěpán Dušan IV. Uroš. Chtěl totiž dobýt Konstantinopol (což se mu nepovedlo), a tak si nechal titul dát už předem. Je pozoruhodné, a pro nás zajímavé, že v tomto legitimistickém nesmyslu jej podporoval i náš Karel IV., který se právě v tomto roce stal teprve římským králem, – tedy vlastně čekatelem na římského císaře. Asi mu to nevadilo, Byzanc, tedy ta pravá konkurence byla v té době značně oslabena, a nehrála v Evropě už tak významnou roli, jako dříve. V roce 1367 byl jeho syn-car, také Štěpán zavražděn, tím vymřel rod Nemanjiči v královské linii, a skončilo také srbské císařství. Srbští panovníci se poté nazývali pouze knížaty, zanedlouho ovšem nebyli ani to, protože Turci ovládli Srbsko (1389).
Výše uvedená císařství nebyla římskými císaři brána příliš vážně, coby konkurence jejich titulu. Důvody byly nasnadě. Jednak už zmiňovaná nelegitimita, jako pokračovatelů Říma., a potom také proto, že z nich nevznikly opravdové mocnosti, které by život v západních zemí nějak výrazně ovlivňovaly.
Mohlo tedy vzniknout ještě císařství jako legitimní nástupce Byzance? Jistěže!
Dobyvatel Konstantinopole a faktický likvidátor Byzantské říše turecký sultán Mehmed II. se za římského císaře dokonce prohlásil. Představte si, že papež byl dokonce ochoten jej za císaře korunovat, pokud ovšem přestoupí na křesťanskou víru. To se samozřejmě stát nemohlo, a tak nevznikla absurdní situace, že islámský panovník (pokud by se stal křesťanem, tak bývalý) by se stal formální, či spíše symbolickou hlavou křesťanstva.
Byl tu však jiný stát, který si činil celkem oprávněný nárok na byzantské dědictví, – pravoslavné Rusko. Veliký kníže veškeré Rusi Ivan III. (vládl 1462-1505) nechtěl být jenom velikým knížetem (velkoknížetem), chtěl by být aspoň králem, jenže naskytla se příležitost. Měl totiž za manželku Sofii Palailogovnu, která byla neteří posledního byzantského císaře. Velkokníže Ivan III. se sám nazval ruským carem, a byl dokonce přijat i byzantský znak, – dvouhlavý orel. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Trvale se carská hodnost pro ruské panovníky začala používat až za jeho vnuka Ivana IV. známého pod přízviskem Hrozný, který byl na cara korunován roku 1547.
Rusové sami označovali svůj stát respektive Moskvu, jako III. Řím. Ruská carská hodnost nebyla z hlediska ostatní Evropy celkem zpochybňována. Z trochu přivřenýma očima se dá Rusko brát jako legitimní dědic východního Říma ze světského hlediska, ale s očima úplně otevřenýma z hlediska duchovního, neboť se stal po Konstantinopoli centrem pravoslavné církve.
Byli tedy v Evropě od té doby jeden císař a jeden car, a protože křesťanská církev byla rozdělena také na dvě části západní katolicko-protestantskou a východní pravoslavnou, mělo to i svůj smysl a poměrně dlouho to tak vydrželo.
Musela přijít opravdu silná osoba, která by to mohla změnit. Ta přišla až začátkem devatenáctého století s Napoleonem Bonapartem, bořitelem starého světa. V té době byl někde ukončen a jinde právě probíhal boj za vytvoření silných národních států. Univerzalistická myšlenka spočívající ve sloučení křesťanského náboženství s odkazem starověkého Říma, jako nadnárodní sjednotitelce Evropy byla vzhledem k pozdějším nacionalistickým válkám bohužel, ale nevyhnutelně, mrtva.
Napoleon především udělal sám ze sebe císaře Francouzů, přičemž pochopitelně zároveň využíval římskou a karlovskou tradici o světovládě ve svých výbojných plánech. Napoleon také umožnil, nebo lépe, inicioval kuriózní vznik rakouského císařství. Poslední císař římsko- německý František II. Habsburský de fakto sám sebe povýšil na dědičného císaře rakouského v roce 1804, podle jména Františka I.. Měl tedy v té době dvě císařské hodnosti. Samozřejmě František byl Napoleonem přinucen vzdát se římské císařské koruny (světovládu měl přece v popisu práce císař Napoleon), což František provedl v roce 1806, a rozpustil tak déle než jedno tisíciletí trvající říši, která se v dlouhé poslední fázi jmenovala Svatá říše římská – národa německého.
Rakouské císařství nemělo pochopitelně s původní ideou římského císařství nic společného. Jeho vznik byl mimo veškerou legalitu i logiku. Tedy jedna věc logická byla. Rakouský panovník měl do té doby císařskou hodnost (jako císař římský), a tak bylo logické, že mohl být zároveň králem českým, uherským etc., a přitom byl i nadále nazýván císařem. Ovšem jako vládce rakouských zemí byl pouhý arcivévoda. Král je ale hodnost vyšší než arcivévoda, vznikl by tedy problém jak jej nazývat. Povýšením na císaře rakouského se to vyřešilo.
Od tohoto napoleonsko – habsburského císařského kotrmelce vznikl precedent, z něhož napříště vyplynula naprostá devalvace této nejvyšší říšské hodnosti. Pomalu každá nově vznikající monarchie chtěla mít státní formu císařství.
Jak je to nakažlivé se ukázalo, když se Haiti v roce 1804 stalo opět nezávislé na Francii, tak vůdce Haiťanů J. J. Dessalines měl tu odvahu či drzost, prohlásit se jako haitský císař Jakub I., ovšem po dvou letech zemřel, a jeho nástupci už tu odvahu neměli.
V roce 1822 vzniklo brazilské císařství, jehož panovníci byli z portugalských Kapetovců (dynastie Braganca) prvním císařem se stal Pedro I., to ovšem skončilo v roce 1889.
V letech 1864 – 1867 trvalo epizodní mexické císařství, které vzniklo díky angažmá francouzské ho císaře Napoleona III., který nabídl korunu (pochopitelně v té době už císařskou, – jak jinak) bratru rakouského císaře – Maxmiliánu Habsburskému. To byl sice sympatický člověk, ale zaslepený svými ambicemi. Přesto, že byl z domova varován ať se do takového dobrodružství nepouští, neposlechl. Po chvíli slávy byl mexickými povstalci svržen a pro jistotu zastřelen.
Indické císařství, bylo spojeno jako kolonie s osobou krále Velké Británie a Irska. Ironií a ukázkou pokleslosti císařské hodnosti v tomto případě je, že pokud se mluvilo o panovníkovi ve zjednodušené podobě, tzn. přede jménem, nazýval se vždy králem (nebo královnou). V případě, že byli vyjmenovány všechny jeho hodnosti, a v případě britských králů bych je zde rozhodně nechtěl vypisovat, byl na prvním místě také uváděn jako král Velké Británie….. a až za ním, byť nominálně vyšší, hodnost císaře indického. To dříve nebylo možné. Představte si, že by někdo nazýval Karla IV. Lucemburského králem (byť Karel byl vlastně králem trojnásobným) v době, kdy již byl císařem římským.
Britská královna Viktorie se prohlásila za indickou císařovnu 29.dubna 1876. Císařství skončilo společně s nadvládou Británie v Indii v roce 1947.
Přibližně v tomto období se také stalo, že třicet devět německých států, tedy většinou to byly pidistátečky, dohromady zvaných Německý spolek, se za pruského kancléře Bismarcka semklo a ukázalo svým sousedům svou sílu. Porazili totiž postupně Dánsko (1864), Rakousko(1866) a hlavně nakonec Francii (1870), což mělo za následek, že tou poslední porážkou bylo nepřímo zlikvidováno s konečnou platností francouzské (tedy napoleonské) císařství. Tak vznikla vhodná situace, že Němci si konečně definitivně po staletích (spíše po tisíciletí) uvědomili, že jsou jedním národem – zejména Prusové to dovedli podmanivě prosadit -, a tak nic nebránilo vzniku německé říše, v čele samozřejmě s německým císařem, kterým se stal dříve pruský král Vilém I. v roce 1871.
Je známo, že to moc dlouho nevydrželo. S koncem první světové války zaniká německé císařství a císař Vilém II. uprchnul do exilu.
V našem kulturnímu okruhu, pouze ovšem z hlediska našeho tématu, je dobré připomenout takové sranda císařství z nedávné doby (1977-79), v čele se středoafrickým císařem lidožroutem, Bokassou I.. Až tam jsme se dostali od Starého Říma!
Toto byla zkratkovitá trať císařů naší evropské tradice, pokud jsem ovšem na něco nezapomněl.
Zde jsou ještě vyjmenovány císařství mimo náš kulturním okruh.

Nejstarší císařství na světě bylo založeno v Číně, ovšem tam už platí co jsme si řekli výše. Název čínský císař je hodnost odvozená, či spíše přenesená ze západní anticko-křesťanské civilizace. Sami Číňané jej nazývají syn nebes neboli thieng si, nebo také thing Wang (nebeský kníže). Kdo byl první čínský císař je nejasné, někde se udává, že to byl už v roce 2351 před Kristem Yao, poté až v roce 225 před Kristem vladař dynastie Čchin přijal titul Čchin Š Chuang-ti, jinde až v roce 221 př. Kristem Ši-hoang ťia. Pro nás to není až tak důležité. Čínské císařství vzhledem k tak dlouhé době samozřejmě netrvalo pořád. Čína se rozpadala a slučovala a podle toho také císaře měla nebo neměla. V roce 1931 obsadili Japonci Mandžusko a vytvořili stát Mandžusko v čele s posledním císařem z dynastie Čching Pchu Im. Ten ale kupodivu v komunistické Číně neskončil s kulkou v hlavě. Dožil jako zahradník.
Císařem byl také nazýván etiopský panovník. Tato etiopská dynastie vznikla dle legendy okolo roku 1000 před naším letopočtem spojením židovského krále Šalamouna a královny ze Sáby. Poslední etiopský císař Haile Sellasie vládl do roku 1974 a sám se nazýval negus nagast (král králů) a navíc vzhledem ke zmíněné legendě jako judský lev.
Japonské císařství trvá dodnes.

V naší kultuře je také konvence, že některé orientální panovnické hodnosti, které nepřekládáme jako císař (na rozdíl od třeba čínských a japonských) na úrovni císaře jsou. Jedná se o hodnosti sultán a šáh. Jak je ovšem vidět, devalvuje to i v Orientě, když sultán může být panovníkem třeba takové i padesátitisícové Bruneje.

Pokud jsme sledovali devalvaci pojmu a obsahu slova císařství, můžeme to směle použít i na hodnosti, tedy krále, vévody, hrabata, atd. atd……
Příklad: Ve středověké Svaté říši římské, pomineme li symbolickou hlavu říše tedy buď císaře nebo krále římského, byl fakticky pouze jeden král, tedy král suverén, a to byl král český. Jinde v Říši, ani na území dnešního Německa v té době žádný král nebyl. Ovšem po Vídeňském kongresu (1815) jenom v samotných německých státech po bylo už králů pět: bavorský, pruský, saský, hannoverský a württemberský. Přitom Německý spolek (Německo) měl velice zhruba poloviční rozlohu proti Svaté říši, jejímž základem Německo bylo.
Ono platí co bylo řečeno ze začátku. Lidé chtějí svojí moc zvyšovat, a také si to nechávají různými hodnostmi potvrzovat, za ochotné účasti společnosti ze které vzešli.
Najděte si třeba jenom informaci o tom, kolik států (samozřejmě stejný byl i počet jejich hlav) bylo na Zemi před sto roky (já odhaduji pod stovku, ale nemohu to najít) ve srovnání s dneškem. Kdy jich je zhruba 200.

Reklama

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama