Reklama
 
Blog | Richard Händl

Cenové regulace, pořádek, vojenské úspěchy

Tak mi napadlo napsat takový historický předobraz dnešní doby z antického Říma. Je na čtenáři, ať si souvislosti udělá sám.

Římský císař Dioklecián se v roce 301 našeho letopočtu pokusil zavést v říši regulaci cen a platů. Přesto, že byl velmi schopný člověk, tak se mu to nepovedlo.
Dioklecián pocházel z nízkého rodu, jeho děd byl dokonce otrok. Svoji kariéru začal jako voják, a díky úspěchům se dostal na vysoký post. Při tehdejší momentální poptávce po císaři se vojsko rozhodlo samo, že za vládce chtějí právě Diokleciána.
Snad právě proto, že byl vojákem, měl Dioklecián ve všem rád pořádek. Římská říše v jeho době měla už 96 provincií, a tak bylo nutno přistoupit ke správní reformě. Rozdělil tedy zemi do dvanácti diecézí, a reformoval všechno, co jen šlo, -vojenství, měnu, daně a další a jiné. S tím se svezla i nepovedená výše zmíněná regulace.
Typickým příkladem byla regulace výše nájemného, ovšem s tím rozdílem proti dnešku, že její konec byl dříve odpískán.
Na platy učitelů nechal vypracovat dokonce úřední ceník s tarify, který byl složitější než máme dnes, zejména co se týká hodností a různých kategorií pedagogů. Nutno ovšem přiznat, že proti dnešku se těšili v rámci společnosti možná stejné prestiži, ale rozhodně větší poměrnou výší ohodnocení.
V rámci budování pořádku nechával stavět nádherné lázně obří velikosti, kde se mohlo najednou věnovat svému tělu až šestnáct set osob, samozřejmě za úředně stanovenou cenu. Lázně byly otevřeny od jedné hodiny odpoledne do západu slunce. Jeden z důvodů jejich výstavby byl ten, že měly prostý lid odlákat od lákavých míst na periferii měst, kde bujely krčmy nevalné pověsti, a s těmi samozřejmě kriminalita.
Dioklecián nechvalně proslul jako velký pronásledovatel křesťanů. Ne ovšem z nějakého náboženského fanatismu, ale proto, že mu narušovali jeho pořádek tím, že se nechtěli podřídit státnímu kultu, kde císař byl zároveň na úrovni boha. Navíc mu rušili kázeň ve vojsku, staré zvyky a řád. To se nemá dělat, a každá vláda proti takovým věcem musí bojovat.
Dokonce aby byl zajištěn pořádek, protože si byl vědom, že tak obrovské říši nestačí vládnout sám, vzal si za spoluvládce svého kamaráda Maximiána. Aby nenastaly po jeho vládě nástupnické spory, tak vybral další dva mladé cézary, kteří se kvůli tomu museli rozejít se svými manželkami, a poté si vzít dceru Diokleciánovu resp. Maximiánovu.
Za Diokleciána Řím zažil jeden se svých mocenských vrcholů, zejména když se mu podařilo vojensky zcela pokořit Perskou říši.
A ejhle!
Úspěšný panovník, tvrdě vymáhající věci státu prospěšné, sklízí místo chvály hanu. Když v roce 303 slavil v Římě triumf nad Peršany, římský lid místo, aby mu pochleboval, tak nadával, že dostal málo darů z úspěšného tažení a navíc, že hry v cirku taky za moc nestojí. Dioklecián se pro takovou nevděčnost urazil, předal vládu a odešel na penzi do krásného paláce, který můžeme dodnes obdivovat v Salonách (dnešní Split). Lze předpokládat, že lidu římskému to příliš nevadilo.
Následovníky však vybral dobře. Pokračovali ve vojenských Diokleciánových úspěších a navíc, syn jednoho z nich se v historii objevil, jako jeden z největších vládců starověku, – Konstantin Veliký (byl také u Diokleciána vychováván).

Reklama