Anglosaský kníže Cerdik připlul do Británie roku 494 a zválcoval to tam tak, jak je pěkným zvykem dobyvatelů (navíc to bylo v době, kdy ještě jako správný dobyvatel v tehdejší Evropě, byl nekřesťanským barbarem) a poté, roku 519 založil království Wessex. Když v roce 530 připojil ostrov Wight, mohl s klidným svědomím dobře vykonané práce o čtyři roky později zemřít.
Jeho potomci, tedy Cerdikovci, to neměli vždycky snadné, nicméně svoji říši stále rozšiřovali, a odsuzovali tak okolní královské panovnické rody k postupnému vymření, v zapomenutí. Byla to anglická (a dřívější) obdoba, jako u našich Přemyslovců (versus Slavníkovci), nicméně Cerdikovci museli těch vedlejších království spolknout sedm, než se mohli nazývat králi anglosaskými, tedy potažmo anglickými. Cerdikovci se samozřejmě hned stali, po (a pro) upevnění své moci, křesťany.
Jenže potom je začali, po zhruba třista letech, napadat jejich, vlastně mladší, příbuzní Dánové, ve stejně drsné podobě, jako to dělali dříve sami Anglosasové. To už byli Cerdikovci kulturně tak na výši, že nejvýznamnější z nich, král Alfréd Veliký nejenom, že se dobře bránil dánským nájezdníkům, ale stal se také významným anglosaským dějepiscem, překladatelem a spisovatelem.
Poté Cerdikovci usoudili, že by se potřebovali dostat z ostrovní izolace, tedy spíše hledali na pevnině spojence proti normanským (v tomto případě již zmiňovaným dánským) nájezdníkům.
Syn Alfréda Velikého, – král Edward I. Starší, měl dcer na rozdávání, a tak začalo vdávání. Princezna Eadgiva byla provdána za krále Karla Prosťáčka, kterého někteří méně ohleduplní historici nazývají Karlem Pitomým. Další princezna Eadhilda za francouzského vévodu Huga.
Poněvadž král Edward zemřel, pokračoval ve vdavkách jeho syn, král Athelstan. Ten byl požádán králem německým Jindřichem I. Ptáčníkem, aby mu poslal nějakou dceru (tedy vlastně v případě Athelstana sestru) pro jeho syna, pozdějšího císaře Otu I. Velikého. Athelstan, snad aby neměl tolik práce, a také protože věděl, že král Jindřich má v Evropě velké slovo, poslal mu hned dvě své sestry princezny a dal mu je tak k dispozici. Ta starší se jmenovala Eadgifa. Vzhledem k odstrašujícímu jménu (stejně na tom ovšem byly i její ostatní sestry), které ani germánským Sasům nebylo po chuti, přejmenovali ji na Editu, a pod tímto jménem byla za následníka trůnu Otu provdána.
To co bylo doposud řečeno, je v kostce historie, která je celkem známá. Problém je, a to je vlastní příběh této kapitoly, se zmiňovanou druhou, mladší dcerou krále Edwarda I. Staršího, která byla poslána do Saska spolu se svou sestrou Editou.
Časově to bylo tak: Roku 928 bylo Ptáčníkovo poselstvo se žádostí o nevěstu v Anglii, a už v příštím roce, tedy 929 byla svatba Oty a Edity v Sasku. Kam ovšem zmizela ta nejmladší cerdikovská princezna?
V pohádkách většinou je to tak, že nejmladší slízne smetanu. Hrdinný princ vysvobodí sice i její starší sestry – tedy dohromady zpravidla tři -, ale vezme si vždycky tu nejmladší, poněvadž je samozřejmě nejkrásnější a má ze všech nejlepší povahu. Abychom nezapomněli, je také ještě nutně skromná.
Tato princezna se prý jmenovala Aelfgifu a z velké historie nám mizí. I když ne tak docela, jenom ty zprávy o ní jsou nejasné. V podstatě se ví jenom to, že byla také provdána, jako její sestry. Ovšem za koho, to je ta otázka. Dodejme, že je ta otázka pro nás Čechy dost důležitá, neboť je docela slušná pravděpodobnost, že byla provdána právě za českého knížete.
Pokud by to tak bylo, znamená to, že Přemyslovci by byli už v té době spojeni s jedním z nejstarších panovnických rodů Evropy. Cerdikovci jsou, mimo jiné, starší rod než třeba Karlovci (správněji by mělo být Arnulfovci), tedy rod z něhož pocházel císař Karel Veliký. Bylo by to z tohoto pohledu vlastně s podivem, neboť v době příchodu obou sester do Saska byly české země (lépe řečeno samotné Čechy) na periferii vyspělejšího západního světa. Nejednalo by se ale o messalianci, nebo-li takzvaný morganatický sňatek, protože oba manželé pocházeli z panovnických rodů, ale bylo by to rozhodně v té době nezvyklé. Anglická princezna si bere českého knížete, přičemž bych si vsadil, že na ostrově, v té době, skoro nikdo neví co, a kde Čechy jsou, ale zároveň naopak, že je nějaká Anglie, nemají v Čechách také ani ponětí. Nicméně, má to svoji logiku.
Češi, byť byli tehdy na periferii, začali se právě zapojovat do evropského politického kolotoče, a prvním prostředníkem nám nebyl nikdo jiný, než jako mnohokrát později německý soused, což v té době znamenalo, saský královský dvůr. Bylo to v době českého knížete Václava (později Svatého), ve které anglické princezny dorazily do Saska.
Jsou poměrně dobře známy Václavovi blízké kontakty se saským králem Jindřichem Ptáčníkem. Ať už se jedná o tolikrát diskutovaných a kritizovaných, odevzdávaných pěti stech volech (vtipálci to nekritizovali ale říkali, že jich česká země za rok urodila více, a tedy ten poplatek, že mohl být klidně větší), ale také o dobrých vztazích a zejména, jakémsi zvláštním obdivu krále Jindřicha k osobě českého knížete. To říkají ovšem legendy.
Vraťme se však k té ztracené princezně. Podobně, jako její sestra, byla Aelfgifu v Německu přejmenována, dle jednoho pramene prý na Adivu. Každý soudný člověk musí uznat, že jak je to původní jméno hrůzostrašné, tak je Adiva jméno krásné, a přitom se říká, že Němci nemají vkus. Pod jménem Adiva si ani nelze představit nějakou ošklivou princeznu, a tak se zdá, že se naplňuje pohádka o nejmladší a nejkrásnější.
Vraťme se však ještě k jejímu původu. Její matkou byla druhá manželka (ze tří) krále Edwarda I. Staršího a jmenovala se Ealfleda. Pro zajímavost, král Edward měl snad sedmnáct legitimních dětí a z toho deset dcer. Je jasné, že provdat je všechny bylo nemožné, protože rodem rovných manželů nebylo. Navíc by se také jednalo o věna pro jednotlivé princezny a tak není divu, že asi polovina z nich skončila v klášterech. Není také divu, že jeho syn Athelstan na žádost o jednu princeznu poslal hned dvě. Adiva, tedy ještě pro upřesnění, nebyla úplně ta nejmladší, nicméně, protože se vůbec provdala, tak měla vlastně obrovské štěstí. Vypadá to, že ji rodina dala králi Jindřichovi k dispozici s tím, ať se o ní postará. Dala mu ji s největší pravděpodobností bez věna, tedy aspoň takovém, o kterém vůbec mohla být řeč. Jenže, dobrá krev, to tehdy a ještě dlouho potom, velmi platilo.
Nyní se ve zkratce podíváme do skromných pramenů, které vyprávějí o naší princezně. V době, kdy žila Adiva, ještě žádný kronikář v Čechách nebyl, tak jsou to tedy prameny pouze cizí:
Časově nejbližší k událostem o nichž píšeme je oslavná báseň na císaře Otu Velikého zvaná Gesta Oddonis, od abatyše Hrotsuithy (narozené roku 935) někdy z druhé poloviny desátého století, kde se říká, že princezna Aelfgyfu je známa v Německu, jako Adiva. .
Dle anglosaské kroniky z konce desátého století autora Ethelwerda (z téže královské dynastie jako Adiva), který se v ní vyptává abatyše Matyldy (vnučky Oty I. Velikého), jak to bylo s dcerami krále Edwarda, tak ta vyjmenovává ty sestry, které jsme již "provdávali" výše v tomto textu. Všechny je přitom pojmenovává, ovšem u Adivy se zdrží pouze na tom, že tato sestra (beze jména) byla provdána za krále nedaleko Jupiterových hor (míněny jsou Alpy).
Další je kronika Ingulfova. Uvádí se sice o ní, že je padělkem, nicméně některé údaje jsou použitelné. No tedy, -neví se bohužel, které to zrovna jsou. Přesto, píše se v ní, že manželem Adivy byl veliký kníže Jindřichova dvora.
Nakonec ještě informace z kroniky Wiliama Malmesburského. Je ze dvanáctého století a tvrdí se v ní, že Adiva byla provdána za vévodu nedaleko Alp. Přitom se ví, že autor vycházel určitě z jiného pramene než Ethelwerd.
Nuže shrňme si to: Určitě víme, že Adiva byla provdána za nějakého panovníka. Nevíme, jestli byl král, vévoda nebo kníže, ale to není tak podstatné, protože tyto pojmy se mohly snadno zaměňovat. Dále víme, že ten panovník sídlil nedaleko Alp. Nedaleko Alp je sice půlka Evropy, ale pokud tím šťastným manželem byl některý z "Jindřichova dvora" tak by to měl být patrně někdo ze sousedství Saska, ovšem směrem k Alpám, tedy generelně na jih. Přímo na jih od Saska jsou části Německa, tehdy zejména Švábsko a Bavorsko. Čechy jsou na jihovýchod.
Pro okolnost, že Adiva byla provdána do Čech, mluví především tyto okolnosti. Je pravděpodobné, že byla provdána za nějakého panovníka z blízkého sousedství, protože ti byli díky častým stykům hned na ráně, a nebylo nutné dlouhé vyjednávání, které se asi králi Jindřichovi, pro tak trochu nadbytečnou princeznu, nechtělo podstupovat. To znamená, že byla pravděpodobně provdána buď, blízko-jižnímu německému sousedovi, nebo do Čech. Podle mého, největší nepřímý důkaz, že byla skutečně dána za manželku českému knížeti spočívá právě v tom, že se to o ní neví. Protože, kdyby byla provdána někde v Německu a dokonce za panovníka, tak v tamní již poměrně vyspělé kronikářsko-historické obci by musela být nějaká konkrétní zpráva, který z těch vládců to opravdu byl. Tam totiž v té době (na rozdíl od tehdejší situace v Čechách) bylo po různých klášterech vzdělaných psavců poměrně dost. Právě proto, že se o ní zmiňují tak neurčitě, je zřejmé, že je to příliš nezajímalo. A není možno se divit, – nějaká svatba v Čechách pro ně nic neznamenala, pokud se jich přímo nějak nedotýkala.
U nás je pohled na Adivu nejednotný, jak ani nemůže být jinak, když je o ní tak málo informací. Historici, kteří její existenci připouštějí, ji většinou přisuzují za manželku českému knížeti Boleslavu II. zvanému také Pobožný. Usuzuje se tak především z toho, že se našel typ stříbrného denáru (první české platidlo, které se vyrábělo během času v mnoha verzích), na kterém se dá číst jméno ADIVA, přičemž je známo, že na jiných denárech jsou také jména zase jiných manželek přemyslovských knížat. Předpokládá se, že tyto denáry se vyráběli právě v době vlády Boleslava II.. Další důvod, proč bývá přisuzována k Boleslavu II. je ten, že byli oba přibližně stejně staří. Ten důvod ovšem ve světle nejnovějších dohadů o skutečných datech narození prvních Přemyslovců je, mírně řečeno, zcela na vodě.
Je tu ještě jedna trochu nepovšimnutá nesrovnalost. Boleslav II. Pobožný, byl oblíbencem našeho kronikáře Kosmase, na rozdíl od svého otce Boleslava Ukrutného. Bylo to samozřejmě kvůli Václavově vraždě. Oni oba dva byli ve skutečnosti podobnými "dobráky", jinak by se totiž nemohli stát velmi úspěšnými panovníky. Nicméně, ačkoliv Kosmas věděl o svatbě následníka Oty s její sestrou Editou, Adivu nepřipsal svému oblíbenci. Z toho vyplývá, že o ní, jako manželce Boleslava II. nic nevěděl, jinak by nám to řekl!
Já osobně si myslím, že pokud Adiva byla provdána do Čech, tak to dost dobře nemohlo být za knížete Boleslava II., protože i když o ní máme málo znalostí, tak i z těch skrovných pramenů celkem jednoznačně vyplývá, že byla provdána za panovníka. V Čechách tedy přicházejí z časových důvodů v úvahu pouze kníže Václav (Svatý) nebo jeho bratr Boleslav I. Kruťas.
Podle časové linky je to jasné. Adiva přišla se sestrou do Saska v roce 928. Asi nebyla provdána dříve než její sestra Edita, tedy počítejme, že v roce 929. V roce 928 jí mělo být třináct až čtrnáct let. To znamená, že už byla věkem vhodná k vdavkám v blízké budoucnosti, dokonce klidně bychom můžeme říci, že se mohla vdávat vlastně okamžitě.
O datech narozeních prvních Přemyslovců toho víme málo a teorie si odporují, ovšem v tomto případě nás to nezajímá. Podstatná je doba panování. Jak víme, svatý Václav byl zavražděn roku 935, i když se občas ještě objevuje datum 929. Pokud tedy platí rok 935, je docela velká pravděpodobnost, že mohl tím ženichem být právě on. Proč by se čekalo se svatbou déle? Konec konců přes rok 935 by to ještě šlo, to Adivě mělo být dvacet až dvacet jedna let, tedy pro Boleslava I. rozhodně nebyla stará, byť u něj nevíme, kdy se narodil. Můžeme však s velkou tolerancí říci, že Boleslavův věk v roce 935 se musel pohybovat v rozmezí dvacet jedna až třicet jedna let. To tedy sedí pěkně. Je tedy jasné, že pokud by Adiva byla provdána za Boleslava II. Mohlo by se to stát až po roce 972 (dříve se uvádělo 967), kdy Boleslav II. nastoupil na trůn. V tom případě by Adivě v době svatby bylo už padesát šest až padesát sedm let, což si při nejlepší vůli nemůžeme, ze všech možných důvodů, ani představit. Samozřejmě vycházíme z předpokladu, který ovšem byl vícekrát kronikáři zmíněn (nezávisle na sobě), že Adiva si vzala panovníka, vládce, velikého knížete, vévodu, krále, – a ne nějakého potencionálního následníka!
Jak tak spekulujeme, a my si to můžeme dovolit o trochu více než vědecká historická obec, pokusme se vypátrat, nebo snad spíše se přiklonit k pravděpodobnějšímu jménu možného manžela Adivy.
Jak jsem řekl, časově vycházejí pouze dva možní čeští panovníci. Svatý Václav a jeho mladší bratr Boleslav I.. Ovšem, že by Svatý Václav měl manželku, o tom jistě většina čtenářů nic neví. Je to ovšem pochopitelné. Informace o něm jsou čerpány především ze svatováclavských legend, a v nich osobnost manželky, tedy pokud by byla, nebyla důležitá. V pozdějších dobách (ono to vlastně bylo brzy po Václavově smrti), kdy se Václavova adorace měnila na státně-náboženský kult, by její přítomnost působila možná dokonce až rušivě.
Přesto, v některých svatováclavských legendách se dočteme o přítomnosti ženy v jeho životě. Není sice vždy jasné, zda se jedná o manželku či konkubínu, nicméně nějakou ženu asi měl, dokonce v jedné legendě se i píše, že s ní měl syna jménem Zbraslav. Nemusel být tedy (a také rozhodně nebyl!) ve skutečnosti Václav až tak přehnaně "svatý", jak žije v běžných představách.
Pro Václava, jako manžela Adivy především hovoří to, že z hlediska časové logiky by měla být Editina sestra provdána v přibližně stejném čase, popřípadě s menším zpožděním, jako Edita sama, tedy v roce 929 nebo o chvíli později. Václav zemřel roku 935 (pokud vyloučíme zmiňovanou tradici roku 929). Protože jeho smrt nebyla očekávána, myslím tím, že nebyl stařec, samo se nabízí, komu by asi Jindřich Ptáčník princeznu, která je volná a navíc trochu přebytečná, nabídl, a přitom se zbavil starostí s odpovědností za ni.
Proti sňatku s Václavem nejvíce mluví to, že denár s nápisem ADIVA, jediný hmatatelný doklad její existence v Čechách (tedy pokud ten nápis čteme správně, což někteří, chce se říci z hlediska tohoto tématu škarohlídi, také zpochybňují), nemohl vzniknout, podle shody numismatické obce, v době vlády knížete Václava. Adiva mohla samozřejmě žít déle než její hypotetický manžel Václav, ale není zatím dost dobře možno najít důvod, proč by za pozdější vlády knížete Boleslava I., respektive i Boleslava II. mělo být na mincích jméno jeho švagrové a v druhém případě tety. I když, jeden důvod by tu možná byl, necháme jej však zatím na potom.
Ještě k těm českým denárům. Nechtěl bych unavovat dychtivého, neusínajícího čtenáře přílišnou numismatickou odborností, ale opominout se to nedá. Ačkoliv denáry, co by první české peníze, byly velmi podrobně vědecky zkoumány, je to jako s celou dobou desátého století. Příliš málo informací, a tedy i výsledky v této oblasti bývají sice dokumentačně bohaté, ale s časovým určením vzniku určitého typu denáru (kterých bylo hodně) je to velmi složité. Mince s nápisem ADIVA, je mincí takzvaného byzantinizujícího typu, a její datování se odhaduje převážně do třetí čtvrtiny desátého století. Ale teď. Mince je charakteristická hlavou ženy, a je velmi blízká anglické minci typu sceata, která se ovšem razila v Anglii pouze v devátém století, a to jako mince arcibiskupská. A odkud Adiva pochází?
Právě největší potíž je v tom, odkdy přesně se u nás denárové mince začaly vyrábět a používat. Jedno je jisté, pozdější denáry, hned po denáru s nápisem Adiva, se začaly vyrábět podle anglosaského vzoru (tzv. ethelredského typu). Že to tak je, je velmi zvláštní v Čechách, a ještě podivnější proto, že ani nikde jinde v Evropě se tyto anglosaské vzory nepoužívaly. Výjimku tvořilo pouze Dánsko, které ovšem mělo v těch dobách čilé a živé (jak jsme na začátku popsali) styky právě s Anglií. No, něco to může vypovídat. Třeba o tom, že nápis Adiva mohl vzniknout v době, kdy už Adiva byla vdovou, nicméně zasloužila se nějakým způsobem o novou minci. Mimochodem mincmistři byli na mincích běžně označováni.
Je tady ale ještě jeden poměrně nový poznatek. V roce 1998 byla v Kazani na území kazaňského kremlu (Tatarstán v Rusku)) během výkopových prací nalezena česká mince (denár). Po delších peripetiích se dostala k nám do Národního muzea. Naši numismatici ustrnuli, neboť se jedná o olověnou minci (proto spíše o ozdobu nebo pečeť) z doby panování knížete Václava, která měla být ražena někdy okolo roku 930. Tedy posouvá se vznik prvních mincí v Čechách k roku 930, což je o 25 let dříve, než bylo dosud tvrzeno. Datování mince s nápisem Adiva je tedy snad možno přehodnotit. Rozhodně se zvýšila pravděpodobnost, že tento denár (s nápisem Adiva) mohl být časově shodný s dobou po sňatku Adivy s českým knížetem, třeba i dlouho po Václavově smrti.
Zanechejme starostí s penězi, těch má každý dost sám, a věnujme se té druhé možnosti, že manželem Adivy byl Boleslav Kruťas.
O něm se sice ví, že byl ženatý, a možná i vícekrát. Měl dva syny a dvě dcery. Jeho manželka bývá uváděna (až v posledních desetiletích) jménem Biagota, která se dá číst také Blagota, což je kněžna stejně záhadná, jako je Adiva, protože dokladem její existence je také pouze denárová mince s jejím jménem a slovem manželka (samozřejmě latinsky). Dalo by se říci, že o Biagotě víme podstatně méně než o Adivě, neboť o té se aspoň něco v kronikách dočteme, ovšem o Biagotě nic. Jenom Kosmas má ve své kronice zmínku o manželce Boleslava I., kde o ní hovoří v tom smyslu, že byla výborná, či znamenitá, jenom, jak se jmenovala, tam nic není. Také si musíme uvědomit, že Kosmas psal svou kroniku přibližně sto devadesát let po předpokládaném sňatku Adivy. Mohl tedy myslet buď výbornou Adivu, nebo také znamenitou Biagotu. Otázkou je, jestli nebyly obě znamenité, ba dokonce se nabízí i myšlenka, zda se nemohlo jednat o jednu a tu samou osobu. Význam jména Biagota zatím nikdo nedovedl jasně a přesvědčivě vysvětlit.
Povšimněme si ještě dvou věcí. U jména Adiva (na denáru) není nic o tom, jakou měla hodnost, na rozdíl od pozdějšího denáru královny Emmy, ani že to byla manželka, na rozdíl od Biagoty. To může hovořit pro Svatého Václava, jako v té době již bývalého manžela.
S Boleslavem I. je tu ještě jeden problém. Bezprostředně po vraždě svatého Václava, tedy v době, kdy byl nejvyšší čas provdat za Boleslava Adivu (čekala by už v Sasku osm let), byly česko-saské vztahy, mírně řečeno, napjaté! Boleslav Kruťas odepřel Jindřichovi poslušnost, a začala válka. Král Jindřich Ptáčník sice hned v roce 936 zemřel, nicméně odbojného knížete chtěl přivézt k poslušnosti jeho syn, pozdější císař Ota I. Veliký (jak víme manžel Edity). Ze začátku byli Němci poráženi, ale nakonec, ovšem až po čtrnácti letech, zvítězila větší moc, a Boleslav byl přinucen podrobit se. Poté už s Říší problémy nebyly.
Kdy si tedy Boleslav mohl Adivu vzít? Je těžko představitelné, že by mu ji v Sasku během těch čtrnácti let dali. A potom? Jako na usmířenou? To by už ale Adivě bylo asi třicet pět let! Vyloučit se to ovšem nedá. Třeba byla už Biagota pochována, a on sháněl k dětem maminku.
Nebo je tu další možnost. Adiva byla do Čech dovezena jako nevěsta pro Václava nebo Boleslava, to už je jedno. Pochopitelně to bylo před Václavovou smrtí. A když už v Čechách byla, a Boleslav nebyl právě v tu chvíli ženatý, bylo jen přirozené, že by si Adivu, po Václavově smrti, vzal za ženu. Tím by se stal švagrem svému nepříteli (Otovi I.). Vrátit ji mohl těžko. Strčit ji do kláštera by třeba Kruťas rád udělal, ale to nebylo možné, v té době totiž žádný v Čechách nebyl. A provdat královskou dceru za někoho jiného než za knížete, to už vůbec nešlo!
Pokud by Boleslavovi ten možný sňatek okamžitě neprospěl ( mohl s tím do budoucnosti možná počítat), tak mu to rozhodně nemohlo uškodit, a budoucnost, ta je vždy ve hvězdách. A nezapomínejme, podle pohádky měla být Adiva i pěkná.
Aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, musíme zmínit ještě jednu verzi osudu anglické princezny, kterou nazýváme Adivou. Podle jednoho pramene (dle W. Hahna) byla pod jménem Adelana provdána (jako první manželka) za burgundského krále Konráda z rodu Welfů. S ním měla mít, mimo možné jiné, dvě dcery. Jednou byla Gisela, manželka bavorského vévody Jindřicha II. a tou druhou dcerou měla být naše další záhadná manželka označovaná jako "královna" Emma, a která byla s jistotou skutečnou ženou Boleslava II. Pobožného (samozřejmě ona ano, jenom ten její původ je nejistý). Pro tuto verzi hovoří bezesporu ta blízkost Alp. Jsou tu ovšem jistá ale: Ve vyspělém burgundském prostředí by se snad o tom zachovaly nějaké konkrétní zprávy, a burgundský král Konrád by určitě slyšel nerad, že je sice velikým, ale jenom knížetem a navíc u Jindřichova královského dvora. Welfové byli starší rod, tedy hodnotnější, než Liudolfovci (pozdější Otonovci), ze kterého pocházel král Jindřich Ptáčník. Konec konců, mince s nápisem Adiva je česká, a ne burgundská!
Sami britští historikové o Adivě sice vědí, ale říkají na rovinu, většinou i bez spekulací, že koho si ve skutečnosti vzala, nelze zjistit.
Z toho co bylo zde popsáno si sice neuděláme jednoznačný závěr pro dvě základní otázky, ale přesto:
1) Byla Adiva provdána skutečně do Čech? Odpověď je podle mého, – s velkou pravděpodobností ano.
2) Kdo byl její manžel? To už je ošemetnější, ovšem dá se formuloval takto: Vypadá to spíše na Boleslava I., hlavně kvůli těm mincím. Ovšem, pokud by to byl sám svatý Václav, muselo by se jednat o velkolepý, a pravděpodobně promyšlený podvod na potomky tehdejších Čechů, korunovaný praktickým vymazáním kněžny Adivy z historie, ve které sice reálně figuruje, ale přesto je, jako Václavova manželka, úplně ztracená.
Bylo řečeno, že jediný hmatatelný doklad po kněžně Adivě je denárová mince s jejím jménem. To ale možná není pravda, jenom se tak autorovi hodilo, aby mohlo nakonec přijít překvapení:
Při archeologickém průzkumu pozůstatků nejstarších Přemyslovců uložených v kostele sv. Jiří na Pražském Hradě v sedmdesátých letech byla objevena kostra mladé ženy (hrob číslo 102), která byla pochována společně se dvěma malými dětmi (103 a 104) které byly staré, první jeden a půl roku a druhé byl několikaměsíční kojenec. Pracovně byla tato kostra odborníky archeology a antropology nazvána kněžnou Adivou. Všichni tři (tedy žena a dvě děti) měly shodnou krevní skupinu O. Je to skutečně Adiva?
Mohlo by být a kupodivu, mohlo by se to i snadno(?) vědecky ověřit. V sedmdesátých letech, kdy probíhal antropologický průzkum, si mohli odborníci o genetických testech nechat jenom zdát. Dnes ovšem, pokud by mladá žena, údajně ve věku šestnáct až sedmnáct let, měla shodné znaky s někým ze cerdikovské rodiny z té doby, nebylo by poté co řešit! Adiva by po více než tisíciletí byla znovu na světě. Pokud ne, otázka Adivy v Čechách by zůstala i nadále otevřená.
Samozřejmě, když už by bylo při tom testování, tak máme ve svatém Jiřím ještě jednu kněžnu, která je podle polohy nálezu určena přímo, jako manželka Boleslava I. (sám Kruťas ale ještě nalezen nebyl), ta ležela v hrobě s číslem 92 a dostala pracovní název, jak jinak, Biagota. Ta prý se dožila věku šedesát až sedmdesát let.
A aby tomu nebyl konec, v chrámu sv. Víta, přímo v bývalé rotundě, kde byl pohřben Sv. Václav jsou ještě další dva hroby. K1 s mužskou kostrou, který je přisuzován Bořivojovi I. (historicky nejstaršímu českému knížeti) ale také je zmiňována možnost, že se jedná Boleslava I. Ukrutného. Vedle tohoto hrobu je další s označením K2. Tam jsou ostatky zničeny a zachována je v podstatě jenom stehenní kost. Je pravděpodobné, že se jedná o kost ženskou. Komu patří (?), a že by měla tato kost být podrobena také testování, v tomto případě je samozřejmé.
Řekněme si, co by v případě pozitivních výsledků genetických z toho vyplývalo. Pokud by mladá žena z hrobu 102 byla Cerdikovna, tedy v tom případě bezpochyby Adiva, měla by být (z důvodu věku v době své smrti) manželkou knížete Václava a dvě malé děti by byly jejich společné, tedy děti svatého Václava (z nichž jedno by mohl být již zmiňovaný Zbraslav). Ostatně to by se také dalo ověřit, genetický materiál svatého Václava je k dispozici.
Pokud by, pro změnu, ta starší kněžna (pracovně Biagota) byla po testech shledána, jako Cerdikovna, byla by to opět bezpochyby Adiva, a dle dožitého věku a místa nálezu by z toho vyplývalo, že z velké pravděpodobností byla manželkou Boleslava I.
Kde ale vezmeme na genetické testy materiál? To je špatně položená otázka. Protože není problém, kde vzít biologické vzorky nějakého Cerdikovce nebo Cerdikovny, ale jak je odebrat.
Cerdikovců v té době byla celá řada, dcery byly roztroušeny po Evropě. Sestra Edita je pochována vedle svého manžela Oty I. Velikého v magdeburské katedrále. V Anglii také mají své panovníky z tohoto období pochovány. Králové Edward Starší (otec Adivy) a jeho syn Elward (její nevlastní bratr) jsou pohřbeni ve Winchesteru! Král Athelstan (bratr Adivy) zemřel 941 v Glocesteru a je pochován v opatství v Malmesbury.
Problém je spíše v tom, aby se tím někdo zabýval, získal povolení k těmto zkouškám respektive k odběru biologického materiálu z pozůstatků, což je problematika etická, administrativní a nakonec by byla i politická.
Na příkladu Adivy jsou vidět spojitosti Evropy na svou dobu až nečekané. Spojitosti v tomto případě především politické. V případě jejího znovuobjevení by to byla, ať chceme nebo ne, také politická událost, protože možné by to bylo pouze za spolupráce Čechů a Britů, popřípadě Němců. O těchto věcech ale přece také má být dnes tak frekventovaný pojem a skutečnost se jménem, – Evropská unie.