Reklama
 
Blog | Richard Händl

Tři mušketýři

D'Artagnan byl mým největším hrdinou v jinošských letech. Vysoko vedl i nad Old Shatterhandem. Tedy, - Tři mušketýry jsem četl asi tak desetkrát (všech deset dílů). O knížkách Alexandra Dumase se ví, že velmi přispěli k poznání francouzské (ale nejenom) historie, a o románu Tři mušketýři (v celém rozsahu) to platí dvojnásob. Postupem času jsem se začal zabývat skutečnými historickými událostmi podrobně, a v případě Mušketýrů jsem zjistil, že i mnoho podrobností v románu uváděných, docela přesně odpovídá historickým poznatkům. Například, všichni čtyři mušketýři měli své historické předobrazy. Dokonce se, třeba s malými změnami, jmenovali d'Artagnan, Athos, Porthos a Aramis. Naše hlavní postava se jmenovala Charles de Batz, který později se svolením francouzského krále Ludvíka XIII. a se souhlasem příbuzných z matčiny strany dostal skutečně predikát d'Artagnan. Příbuzným z matčiny strany totiž statek Artagnan původně patřil.

Román Tři mušketýři pochopitelně každý člověk čte jinak, i jinak v něm preferuje věci, které jsou pro něj zajímavé. Třeba pro mladého chlapce jsou pravděpodobně nejzajímavější hrdinské kousky mušketýrů. Pro dívky jsou důležité naplněné i nenaplněné lásky hlavních postav. Pro zralejší osoby spíše souvislosti s dějinami, politické i osobnostní konflikty, intriky a tak dále.

Rozhodl jsem se, že zvolím pro srovnání jednu epizodu z románu s historickou skutečností. Protože mě samotného zajímalo, jak to vlastně bylo a nikde jsem se rozuzlení nedozvěděl, začal jsem studovat milostnou a klidně se dá nazvat i bulvární aféru George Villierse, vévody z Buckinghamu s francouzskou královnou Annou Rakouskou (která byla vlastně Španělkou). Že se milostný příběh skutečně udál, je jasné při prvním průzkumu informací. Ale kardinální otázka je, a to se jen tak člověk nedoví, – vyspali se spolu vévoda a královna? Dumas mlží ale spíše naznačuje, že královna se přes veškerou svou náklonnost k vévodovi zachovala správně a nenechala Boha „dopustit aby motyku spustil“.

 

Reklama

Co je tedy pravdy na tomto příběhu? Odpověď je jednoduchá. Všechno. Včetně zápletky s diamantovými přívěsky. Jenom jsou tam Dumasem přidána některá vymyšlená jména a také časová linka úplně přesně nekoresponduje s historii, byť Dumas záměrně neuvádí, kdy se co přesně stalo.

Trochu odbočíme. Psát historické romány je složité, ale psal je kdekdo. Skoro nikdo ovšem tak, jako Alexander Dumas (pochopitelně je myšlen starší). Pro něj to bylo o to složitější, že jeho dokonalá dobrodružství, intriky, lásky, boje a vše ostatní musely pasovat na historický základ. To není až takový problém v případě historických osobností, ale je problém vždy s chronologickou osou příběhu zejména, pokud se jedná o delší časový úsek.

Román Tři mušketýři začíná tak, že roku 1625 přijíždí d’Artagnan do Meungu, kde se potkává s posměšky hraběte de Rochefort. Skutečný d’Artagnan se narodil okolo roku 1615, což jaksi koliduje s výstupem v Meungu. Desetiletému chlapci na žlutém koni by se de Rochefort nesmál, to by se sám znemožnil. Těžko také mohl d’Artagnan jako desetiletý vyrážet na vojenskou dráhu u mušketýrů. Pro doplnění, první dva díly (tedy samotní Tři mušketýři) románu zhruba časově končí atentátem na vévodu z Buckinghamu v Portsmouthu 23. srpna 1628. a dobytím hugenotské pevnosti La Rochelle vojsky krále Ludvíka XIII., která kapitulovala 28. října 1628. V románu Alexandr Dumas neudává s pochopitelných důvodů skoro žádná časová data a tak to vypadá, že celý románový příběh se odehrál během několika málo měsíců. Má to svoji logiku. Prostě s časovým rozvrhem v románu se muselo trochu proti skutečným dějinám manipulovat, aby příběh neztratil tempo.

 

Jaká tedy byla láska mezi vévodou Buckinghamen a královnou Annou? Dle všech dostupných zpráv z hlediska Anny se jednalo o opravdovou náklonnost. Důvodů z její strany bylo více. Její manžel král Ludvík XIII. ji zanedbával (byl bisexuální) nejen tělesně ale i citově. Ve svém mládí byla pěkná a muži v té galantní době jí to dávali najevo. Anna ve své naivitě jejich dvoření přijímala až příliš ochotně, čímž své pověsti nejen škodila, ale poštvala si proti sobě i krále a co horšího, i jeho prvního ministra, skutečného vládce Francie, – kardinála Richelieu. Ten se do ní totiž také zamiloval, ale ona jej odmítla (jeho dvoření) a co horšího, přitom jej zesměšnila. Není překvapením, že se láska mění v nenávist, která se postupem doby měnila v i v nelibost nad královniným chováním z hlediska cti krále, státu, tedy začalo se jednat i o politiku.

S vévodou Buckinghamem to už nebylo tak jednoznačné. Byl to zkušený proutník, u kterého city nikdy nepřemohly jeho společensko-politickou roli kterou hrál na anglickém dvoře. Navíc, byl to parvenu, povýšenec, který měl přirozený mindrák od vznešenosti samé odjakživa, a mohla jej hnát i touha pokořit vysoce postavenou dámu a prostřednictvím ní i Francii, která nechtěla spolupracovat na jeho protišpanělských plánech.

Buckingham, milord Bouquiquan (jak si jej domácí pofrancouštili) byl pro tento příběh ve svém životě ve Francii již potřetí, a to v období 24. května až 22. června 1625. Za úkol od nového anglického krále Karla I. dostal vést politická jednání především s kardinálem Richelieu a nakonec doprovodit a přivézt svému králi do Londýna novou anglickou královnu (sestru Ludvíka XIII) Henriettu – Marii.

Královna a vévoda se během těch dvou měsíců viděli poměrně málo, protože hned první audience Buckinghama i královny nebyla z hlediska slušnosti úplně v pořádku, a tak sám žárlivý král bránil v jejich styku jak mohl.

Historické prameny (vesměs paměti významných či přímo účastnících se osobností té doby) mluví skoro výhradně o tom, že kritický čas, kdy se mohlo cosi odehrát mezi královnou a vévodou nastal až při jeho odjezdu do Anglie (samozřejmě ještě na francouzské půdě), kdy doprovázel novou anglickou královnu Henriettu – Marii. Aspoň kus cesty Francií měl jet se svojí sestrou i král s královnou (i královnou matkou Marií Medicejskou) ale onemocněl, a tak jely pouze královny. Společná cesta byla s Paříže do Amiensu, kam celá ekipa dorazila 7. června 1625, a dále měli již pokračovat Angličané víceméně sami. V Amiensu se zdravotně přitížilo Marii Medicejské, a tak se tam celý průvod zdržel asi do 20. června. Tedy v tomto období nastala ona mnohokrát diskutovaná večerní příhoda mezi vévodou a královnou.

Královna byla ubytována v biskupském paláci, za nímž byla krásná a velká zahrada svažující se k řece Sommě. Jednou navečer (ale už za soumraku) se do ní vydala Anna s doprovodem ve kterém byl i Buckingham na procházku. Tam se na chvilku v ohbí jedné aleje ocitli sami, a vévoda se pokusil o jakési zblížení, královna však vykřikla a tím přivolala ostatní, – a bylo v zásadě po všem. To je verze, kterou ve svých pamětech udává královnin komorník La Porte.

Paní de Motteville, o dost později důvěrnice královny vypráví, že tím kdo nechal královnu na okamžik samotnou byl její podkoní, protože Buckingham královnu požádal o rozhovor a on se ze slušnosti vzdálil. Po výkřiku královny ovšem hned přiběhl a byl pokárán za to, že ji opustil.

Vévoda de La Rochefocauld (kterému v té době bylo dvanáct let) zase tvrdí, že se vše odehrálo v jakémsi zahradním altánku, což samozřejmě vrhá na věc trochu kompromitující světlo.

Známá drbna té doby pan Tallemant des Réaux (asi po dvaceti letech od události) tvrdí, že přítomna byla pouze paní de Vernes, ale zdržovala se v diskrétní vzdálenosti. Konkrétní vzdálenost ovšem uvedena není a tak slovo diskrétní si můžeme vysvětlovat různě. Ovšem k tomu dodává: „násilník porazil královnu na zem a do krve jí odřel stehna ozdobami na svých vyšívaných kalhotách, ale stejně nedocílil svého, protože křičela tak dlouho až její společnice, která zprvu dělala, že neslyší, byla přece jen nucena jí přijít na pomoc.“ Dále tento vypravěč tvrdí, že v zahradě byla v té době přítomna i kněžna de Conti a ta měla poté říci králi: že, „ se může zaručit za královninu počestnost, ale nebyla by si tak jistá v otázce její počáteční odmítavosti“ v jiné verzi se udává: že, „od pasu dolů je králi schopna zaručit za její bezzúhonost, nikoliv však od pasu nahoru, neboť slzy tohoto milence snad dokázali královnino srdce obměkčit.“

Objevil jsem ještě jednu verzi, kterou ve svých pamětech vypráví kardinál de Retz (Paul de Gondi). Sice byl v době pouze patnáctiletý, ale stal se později významným a především dobře informovaným politikem. Jeden čas byl i milencem slečny de Chevreuse, dcery známé intrikánky vévodkyně de Chevreuse, která v mládí (právě v inkriminované době) byla jedinou a skutečnou důvěrnicí královny Anny. Sama, již postarší vévodkyně, mu vyprávěla o královně Anně Rakouské, jak zaznamenal ve svých pamětech: „že, jediný muž, kterého vášnivě milovala, byl vévoda Buckingham. Dala si s ním jednou v noci schůzku v malé zahradě v Louvre, a když paní de Chevreuse, která tam s ní jediná byla, se trochu vzdálila, zaslechla hluk, jako by dvě osoby spolu zápasily. Přiběhla ke královně a uviděla ji velmi vzrušenu a pana de Buckingham na kolenou před ní. Když se vracely domů, řekla jí královna toho večera tolik, že všichni muži jsou hrubí a nestydatí. Druhého dne ráno ji poručila, aby se zeptala pana Buckinghama, zda si je opravdu jist, že se nemusí bát, že by byla těhotná. Od té doby paní de Chevreuse neviděla na královně žádnou známku jiného milostného dobrodružství.“ Bohužel vévodkyně nedodává, co jí na otázku o možném těhotenství Buckingham odpověděl. Nicméně, protože Anně bylo v té době dvacet čtyři roků a byla už deset roků vdaná je víc než pravděpodobné, že se v těchto věcech trochu vyznala. I když! Pokud je známo, tak královna matka Marie Medicejská chtěla při sňatku čtrnáctiletých dětí (král Ludvík byl stejně starý), aby byl sňatek ihned a veřejně naplněn. Při svatební noci tedy novomanželé nebyli sami. Pravda, pro jistotu nenechala celý dvůr přihlížet potencionálním milostným hrátkám, ale přesto v ložnici mladých novomanželů zůstaly dvě porodní báby, které měly potvrditi, zda bylo zvykům a nutnosti uskutečněno zadost. Samozřejmě obě báby potvrdily, – stalo se! Nic jiného se od nich nečekalo, a nic jiného ani nemohli říci. Šuškanda tvrdila, že královská mládež se sebe ani nedotkla. Později se král manželce neustále vyhýbal. Královna tedy moc zkušeností neměla, nicméně byla v té době již minimálně po jednom potratu a navíc, měla kamarádku. Ano, vévodkyni de Chevreusse. Ta jí bezesporu, alespoň verbálně, doplňovala znalosti o těchto choulostivých věcech.

Protože to co nyní vyprávím jsou velmi zajímavé věci, přidám ještě jednu zajímavější příhodu související s chladným vztahem krále Ludvíka XIII. k ženám.

Když se vdávala králova sestra Marie Kristina za prince savojského (25. ledna 1619), pozvali mladí manželé Ludvíka (možná to dostali nařízeno), aby se podíval ne jejich milostný akt při svatební noci. Zní to neuvěřitelně, ale skutečně se to stalo (zpráva pochází z depeše papežského nuncia v Paříži, kardinála Bentivoglia, a církev v těch dobách věděla vše). Dokonce do ložnice novomanželů musel krále donést pan de Luynes a zůstal tam s ním. Účelem bylo, aby se král podívanou vzrušil a bezprostředně poté se odebral do ložnice své manželky. Kdo to vše zorganizoval (patrně Marie z Medici) měl špatné vzdělání z oboru sexuologie. Po akci se král prý rozplakal a o nějaké návštěvě královny Anny nechtěl ani slyšet. Kdo by se tomu pánové divil, že?

Vraťme se však k našemu příběhu. Je zajímavé, když vévodkyně tvrdí, že událost se odehrála v Louvre a ne v Amiensu, jako ostatní historické prameny, přičemž vévodkyně de Chevreuse prokazatelně v Amiensu byla také. Tedy, že by se spletla je nepravděpodobné. Mohl se ovšem splést sám de Gondi při psaní svých pamětí, a příhodu podvědomě umístit do Louvre. Každopádně si ale nemohl splést obsah toho, co mu vévodkyně sdělila. Pokud se ale tajná schůzka vévody s královnou v Louvre skutečně udála, potom by asi záhada byla rozřešena.

Mimochodem, stará vévodkyně královnu ve svém vyprávění vůbec nešeřila, a protože pro dokreslení osobnosti Anny Rakouské je to informace od člověka, který ji v mládí znal ze všech nejlépe (jak se všichni shodují), je dobré i uvést toto. Vyprávěla o ní: že, „královna není Španělka ani duchem ani tělem, že nemá temperament ani živost svého národa, že z toho má jen koketnost, ale tu v nejvyšším stupni. Kdysi se jí líbil pan de Bellegarde, starý, ale uhlazený a galantní podle módy dvora Jindřicha III.. Znechutil se jí, když na odchodu k armádě u La Rochelle se s ní loučil a žádal ji – jen tak neurčitě – o dovolení, směl li by před svým odjezdem od ní doufat v nějakou milost, a potom se omezil jen na to, že ji poprosil, aby milostivě položila ruku na jilec jeho meče. Zdálo se jí to tak hloupé, že mu to nikdy nemohla odpustit. Přijímala potom galantnosti pana de Montmorenci, třebaže jeho osobu ani tolik ráda neměla. Měla odpor ke způsobům kardinála de Richelieu, protože v lásce byl stejně pedantický, jako byl v jiných věcech poctivý, a proto také nedovedla snést projev jeho příchylnosti.

 

To je zhruba vše, co se mi podařilo zjistit o této choulostivé záležitosti. Na čtenáři je, aby si resumé udělal sám.

 

A co královniny diamantové přívěsky? Tak to se také skutečně událo, a v příběhu dokonce i historicky se objevuje někdo jako milady, která Buckinghamovi v románu měla přívěsky ukrást. Píše o nich ve sých pamětech opět vévoda da La Rochefocauld, který se v pozdějších dobách stal jedním z milenců vévodkyně de Chevreusse. Tedy, – byl takříkajíc u zdroje. Ty přívěsky nazývá ženkle (les ferrets) a byla to ozdobná zakončení stuh, kalounů sloužících k zapínání kabátů a kalhot. Vévodovi je měla nechat ukrást jistá krasavice Lucy Percyová, hraběnka z Carlislu.Ta byla dříve milenkou Buckinghama, a ze žárlivosti na něj (a Annu Rakouskou) se nechala kardinálem Richelie přemluvit ke spolupráci s ním. Na nějakém plese viděla na vévodovi tyto přívěsky a usoudila správně, že jsou od královny Anny. Nechala je tedy ukrást a zbytek je stejný jako v Románu tři mušketýři. Vévoda nechal uzavřít přístavy, dal vyrobit nerozeznatelné kopie a královně je poslal prostřednictvím svým špehů. Tedy vše sedí, jenom ten d’Artagnan se svými druhy se v této příhodě opravdu nevyskytoval.

 

Tato fracouzsko-anglická historie z dějinami českých zemí zdánlivě nesouvisí. Nicméně musíme si uvědomit, že to vše bylo v průběhu třicetileté války, která začala v Čechách, jak si tehdy dobře uvědomovali Francouzi i Angličané. Český král Fridrich Falcký (Zimní král) byl totiž zetěm anglického krále Jakuba I., a za manželku měl jeho dceru Alžbětu. Král Jakub byl střízlivý politik, a s přijetím české koruny pro svého zet nesouhlasil. Proto se také nesnažil mu nějak výrazně pomoci. Jinak tomu bylo s Buckinghamem. Vévoda byl v Anglii hlavním propagátorem myšlenky podpory Fridrichu Falckému. Chtěl, aby se mu vrátila česká koruna i Rýnská Falc, kterých byl po porážkách císařem Ferdinandem II. zbaven. Dokonce přesvědčil krále, aby najal vojsko vedené bývalým protihabsburským velitelem v Čechách hrabětem Mansfeldem. Vzhledem ke stavu anglické pokladny však bylo nedostatečné a výraznějších úspěchů nedosáhlo. V prvé fázi se tedy vzdal Buckingham myšlenky na znovu získání české koruny pro Fridricha, ovšem ve falcké záležitosti jej podporoval všemi způsoby až do své smrti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama