Mnoho lidí si myslelo, že na inkriminovaném místě shozu mrtvého těla světce dnes stojí Brokoffova socha Sv. Jana, která je ve skutečnosti o několik desítek metrů jinde. Dokonce i město Nepomuk, rodiště Jana, má tento údaj, jako skutečnost, napsán na svých webových stránkách. Však také oba reliéfy na podstavci sochy s motivy vlastního vhození těla do vody a zpovědi královny Žofie na podstavci sochy osahávají armády cizinců (tu Žofii podstatně méně), a křížku, který je úplně jinde si ani nevšimnou.
Není dobře, že se z nekulatého výročí udělala pouťová záležitost i když, k barokní církevní tradici to trochu patří.
Jenže, ze skutečnosti, že v Benátkách je socha Sv. Jana Nepomuckého, byl vyvozen dovoz a provoz gondol v Praze na Vltavě, tak to mi přijde trochu nesmyslné. Kult našeho světce je velmi rozšířen v Latinské Americe, mohli tedy přijet fotbalisté Brazílie a čutnout si na Kampě, a jako občerstvení by také mohlo být třeba jídlo z Filipín. Soch Sv. Jana Nepomuckého je nepočítaně po celém katolickém světě, zrovna tolik, jako cizokrajného kýče v Praze.
Ještě k tomu místu shozu břemene v podobě zavražděného generálního vikáře Jana. Je totiž divné, že je právě tam, kde je. Jan Nepomucký byl totiž zamordován v šatlavě na Starém Městě Pražském. Jsou názory, že to bylo na staroměstské radnici, anebo také v místě jednoho z domů v dnešní Rytířské ulici tamtéž. Tedy, na pravém břehu Vltavy. Logické by tedy bylo, že biřici, kteří jej mrtvého v noci nesli nebo vezli, by se těžkého břemene zbavili ihned, jak se dostanou nad vltavský tok v přiměřené vzdálenosti od břehu. Proč by se s ním tahali dál? Jenže udávané místo je blízko druhého, malostranského břehu. Proč s ním šli tak daleko? Vltava jistě vypadala trochu jinak než dnes, nevíme, jak to bylo v té době s mělčinami. Nicméně dle kronik tělo bylo vyloveno mnichy cyriaky v místech jejich tehdejšího sídla, což je u dnešního hotelu Interkontinental. Tedy také na pravém břehu Vltavy. Když se podíváte z Karlova mostu na celkovou situaci, tak je těžké si představit, že tekoucí řeka by mohla tělo přenést z místa jeho předpokládaného svržení na prakticky protější břeh. Navíc ještě proti smyslu meandru řeky, který v těch místech je.
Svatořečení
Svatořečení Sv. Jana Nepomuckého neprobíhalo hladce, tedy nebyl na něm, jak je dnes mylně v obecném povědomí, velký zájem katolické církve. Problémem bylo vůbec uznání jeho mučednické smrti. Což se po delší době podařilo. Dále bylo nutno prokázat nepamětnou úctu k Janovi, nejméně třistaletou. To také se nakonec podařilo, za pomoci farářů z celé země.
Nakonec byly potřeba pochopitelně zázraky. Nutné byly aspoň dva. Sneseno jich ovšem bylo dokonce šest. Z nich byly nakonec uznány čtyři. A zde je nutno je aspoň zkratkou popsat:
1) Při exhumaci těla Jana Nepomuckého v roce 1719 byl v lebce nalezen kus nezetlelé tkáně, který byl prohlášen přítomnou komisí za jazyk. Protože legenda říkala, že byl zavražděn kvůli zachování zpovědního tajemství, bylo jasno. Zázrak! A jaký!
2) Druhý zázrak souvisí s prvním. Po šesti letech prý jazyk nabobtnal, zčervenal nebo zrůžověl, což znamenalo, že obživnul. Další zázrak, jak jinak.
3) Malá Rozárka spadla u mlýna v zimě do vody a byla pod mlýnským kolem půl hodiny. Když jí vytáhli z vody, obživla a říkala, že se jí zjevil (pod vodou) Jan Nepomucký s tím, že jí zachrání.
4) Terezie Veronika Krebsová dostala do ruky nějakou nemoc, snad zánět. Ruka se stala nepohyblivou a celá se prý scvrkla. Poté se jí ve snu zjevil Jan Nepomucký, a ruku uzdravil.
Čtyři zázraky stačí!
Společně s výše uvedeným se tak beatifikace mohla konat, a Jan Nepomucký byl svatořečen v Římě 20. března 1729. Od té doby je právoplatný Svatý. Jeho svatořečení se sice teď slavilo až v půli května, ale pro pouťovou estrádu je jistě předpoklad lepšího počasí než na správný březnový termín. No, dušičky by se obdobně také mohli přehodit (bývá sychravo).
Jenže, – první a druhý zázrak (ty nejdůležitější) byly při další exhumaci (sedmdesátá léta dvacátého století) ostatků Sv. Jana zpochybněny, spíše však je pravdou, že byly přímo popřeny. Antropolog Dr. Vlček se svými spolupracovníky dokázal, že hmota nalezená v lebce světce není jazyk, ale zbytek mozku. Tady tím první i druhý zázrak padá.
S tím zčervenáním "jazyka" je ještě taková teorie vědců (pro silnější žaludky). Z pramenů je známo, že věřící, kteří se přišli poklonit památce tehdy ještě ne Svatého Jana po jeho exhumaci (v období několika roků), údajný jazyk líbali. Vysvětluje se tak, že hmota, která takovou činností zvlhla, změnila i barvu na "zdravější", a pochopitelně i nabobtnala.
Tedy de facto, zázraky zůstaly dva. Koneckonců, co ke svatořečení stačilo tehdy (dva), musí stačit i dnes.