Na podzim (loni, předloni nebo před deseti léty) jsem plul s jachtou po tomto jezeře. Foukalo málo, svítilo slunce a byl trochu opar. Ten den bylo částečné zatmění slunce (velmi malé), a přes tmavé sklo bylo vidět i v tom oparu. Proti mně jela loď jednoho mého známého kapitána Lukáše (nebo také Petra, či možná Karla). Byl na ní se svojí manželkou. Při míjení na traversu jsme se domlouvali, že se sejdeme na večeři a pivo, ještě s jinými v jedné příbřežní hospůdce. O tom zatmění nevěděl, a tak po té zprávě začal lovit v lodi co nejtmavší brýle.
Večer do hospůdky s manželkou nedorazili z důvodů mně neznámých, a tak se stalo, že to odpoledne na té vodě jsem ho viděl naposledy v životě. Kvůli zatmění slunce v ten den, si to pamatuji přesně.
Těsně před Vánoci začaly u něj zdravotní potíže a 10. ledna (letos, loni nebo před deseti léty) zemřel na dost rozšířený typ rakoviny.
Když se rozhodovalo, jaký způsob pohřbu Lukáše se zvolí, rodina a nejbližší přátelé se domluvili na velmi netradičním řešení. Resumé znělo: "Pohřbíme ho na místo, které měl rád."
Luděk trávil na lodi svůj veškerý volný čas, a jezero se pro něj stalo nejmilovanějším místem. Zejména jedna zátoka, která byla liduprázdná (díky špatnému přístupu ze břehu), kde často trávil večery a v lodi tam přenocoval.
Jeho urnu s popelem uložili do kbelíku, který zalili betonem. Po zatuhnutí kbelík naložili na jeho loď a vyjeli s ní na jezero. Není mi přesně známo, jak obřad proběhl v detailech, ale nakonec byl kbelík s urnou spuštěn na dno jezera, doprostřed ústí zmiňované zátoky.
Pro jeho nejbližší je jedno, jestli tento způsob pohřbu je legální či ne, protože jsou přesvědčeni, že kapitán Lukáš, pokud se na to shůry dívá, raději odpočívá zde, – než na Olšanech.
Mám dojem, že mé rodině dám pokyny k obdobnému jednání. No jo, ale co když je všechny přežiji. A navíc, mám těch oblíbených míst víc. Tak koupí tři urny a rozdělí mě. A jestli je to nelegální, – tak proč, já blbec, to sem píšu?!