Zemřel v izolaci, ve špíně, po děsivých útrapách, tělo pokryté vředy a strupy. Z logiky věci byl ke konci šílený a vůbec už nemluvil. Je to černá skvrna v dějinách francouzského národa. Popravili svého krále a královnu, což byla v obou případech justiční vražda. Pravda, byla revoluce, a její představitelé si nevěděli rady, co v dané situaci dělat. Ale nechat strašlivou smrtí zemřít malé dítě, – to je vysvědčení, které komentáře nepotřebuje.
Samozřejmě, hned po Ludvíkově ohlášené smrti se roznesly zvěsti, že ve skutečnosti zemřelo jiné, podstrčené dítě. Samotný dauphin byl prý osvobozen, a žije někde skryt. Royalisté i jeho rodina (tou dobou pochopitelně v zahraničí) jej prohlásili za krále Ludvíka XVII. Je pochopitelné, a dělo se tak ve všech dobách, že se našli podvodníci, kteří využili nejasných okolností okolo věznění a smrti malého dauphina a začali se, postupem doby, za něj prohlašovat.
Tento král – nekrál byl světovým rekordmanem v počtu svých Lžiludvíků. Udává se, že jich bylo okolo stovky. Jeden z nich byl dokonce indiánský míšenec. U drtivé většiny byl podvod rychle odhalen, nicméně jsou v historii zachována jména čtyř lidí, kterým se víceméně podařilo přesvědčit velký okruh svých příznivců, že právě oni jsou tím pravým zachráněním dauphinem.
Již tři roky po smrti Ludvíka Karla se objevil mladík, který nechtěl prozradit kým je, ale chování prý měl noblesní. Veřejnost vzrušovalo jeho tajemství, a proto jej úřady posadily do basy. Pro úřady je nejlepší veřejnost nevzrušená. Tím ovšem počet lidí snažících se odhalit jeho totožnost stoupal. Po návštěvě jeho příznivců ve vězení jim odhalil velké tajemství. „Ano, – já jsem ten ztracený dauphin“. Byla velká sláva, byly z toho i nějaké peníze a báječný život. Jenže se ukázalo, že „douphin“ je synem jistého ševce jménem Hervagault. Tento podvodník sice až do smrti tvrdil, že je synem Ludvíka XVI., nicméně po mnoha peripetiích skončil ve vězení, kde v roce 1812 zemřel.
Dalším byl dobrodruh, který připlul z Ameriky (1815). Toho, když v Saint-Malo zatkli pro opilství, prohlásil, že je Ludvík Karel Navarský, – tedy dauphin. Samozřejmě, opět se dav lidí začal domáhat osvobození ztraceného krále z vězení, nacházeli se bohatí příznivci, kteří mu vězení proměnili v luxusní hotel. Věřili mu přesto, že byl negramotný opilec a měl chování posledního vagabunda. Nicméně z vězení propuštěn nebyl. Postupem času se ukázalo, že se jmenuje Mathurin Bruneau, a je synem, čirou náhodou také ševce z Vezins v Bretani. Při soudním procesu se naprosto znemožnil a byl odsouzen za podvody k sedmi rokům vězení. V roce 1822 ve vězení, prý šílený, zemřel.
Třetím v pořadí byl jistý baron Richmond, který se někdy v roce 1825 začal prohlašovat za vévodu Normanského (opět dauphin). Ten vypadal a choval se opravdu jako šlechtic. Díky své věrohodnosti se stal celebritou a osm let se mu dařilo přesvědčovat veřejnost i „své“ královské příbuzné, že právě on je tím pravým Ludvíkem XVII. Nakonec však byl zatčen a v roce 1834 postaven před soud. Na rozdíl od Bruneaua se před soudem hájil skvěle. Najednou se však při soudním přelíčení objevil muž, který požádal o přerušení procesu z toho důvodu, že má pro soud dopis. V dopise bylo prohlášení dalšího „Ludvíka“, v němž se hlásí o svá práva, Soud se sice tímto narušil, nicméně Richmonda , jako podvodníka, odsoudil na dvanáct roků káznice, Tomu se však podařilo z vězení uprchnout. Od té doby se občas objevil aby posílal vzkazy „své rodině“, zejména „jeho“ sestře Madame Royale. Nicméně, -nikdy nebyl polapen. Zrovna tak nicméně, -nikdy se svým nárokem neuspěl. Zemřel v roce 1853 na zámku jednoho ze svých obdivovatelů. Řekl bych, že ze všech čtyř dopadl nejlépe..
Posledním velkým uchazečem o jméno následníka trůnu dokonce nebyl ani Francouz, a přesto to byl kandidát nejvážnější. Byl to ten, jehož dopis narušil soudní řízení s baronem Richmondem. Pracoval jako hodinář, žil v ve Spandau (Berlín – Prusko) a jmenoval se Karl Wilhelm Naundorff. V roce 1831 uveřejnil v místních novinách, že je pravým Ludvíkem XVII. V té době už měl za sebou obvinění ze žhářství a tříleté vězení za padělání a podvody. Místní lidé mu začali věřit. To je trochu nepochopitelné, po jeho minulosti, ale lidé nejsou vždy pochopitelní. Přemluvili ho (nechal se asi rád přemluvit), aby svůj nárok jel uplatnit do Francie. Neuměl sice moc francouzsky, ale když se potkal s někým s bývalého služebnictva královské rodiny, přesvědčil je, že on je pravým douphinem. Samozřejmě měl vymyšlenou legendu, neuvěřitelně dobrodružnou, jak se dostal z Templu, i o jeho dalších osudech až do příchodu do Pruska. Samozřejmě bez přímých důkazů. Ovšem byl tak přesvědčivý, že brzy měl „svůj dvůr“ přívrženců, co jej uznávali jako pravého Bourbona. Nakonec mu uvěřila snad všichni, kteří s královskou rodinou měli osobně co do činění vyjma, – tou výjimkou byla jeho sestra Madame Roayle, v té době vévodkyně d´Angouleme. I když jej nikdy neviděla, a byly doby, kdy i váhala, přesto jej nikdy za svého bratra neuznala a ani se s ním nesetkala. Zde je nutno podotknout, že ačkoliv byla Madame Royale vězněna se svým bratrem v Templu (on byl ve sklepě o poschodí níže), tak od jejich odloučení (po popravě rodičů) ho už nikdy nespatřila. Dokonce nebyla zpočátku ani zpravena, že pár metrů od ní její bratr zemřel.
Dokonce ani, když byl Naundorff v Paříži 28. ledna 1834 přepaden a pobodán dvěma neznámými muži se nenechala zviklat. Dobré je připomenout, že v době, kdy se odehrávali tyto události žila Madame Royale v exilu v Praze.
Poté byl Naundorff deportován z Francie do Anglie. Tam stále hrál svoji roli nalezence dauphina, dostal se i do vězení pro dluhy, a konečně se přestěhoval do Holandska. Tam brzy onemocněl a 10. srpna 1845 za velkých bolestí zemřel. Říkalo se, že byl otráven. Do poslední chvíle se modlil a prosil, aby se mohl v nebi připojit ke svému královskému otci (Ludvíku XVI.).
Jenže, i když umřel, tak po sobě zanechal úspěch, který jeho potomci důkladně a systematicky využívali do současnosti. Totiž v úmrtním listě vydaném v holandském Delftu byl úředně jmenován jako Karel Ludvík Bourbonský, vévoda normanský, jenž byl znám jako Karl Wilhelm Naundorff, syn Jeho Veličenstva Ludvíka XVI. atd atd.. I na náhrobním kameni, který je k vidění dodnes je napsáno: „Zde leží Ludvík XVII., Karel Ludvík vévoda Normanský, král Francouzský a Navarský … .“
Tedy, jsou dva úmrtní listy Ludvíka XVII.. Ten co byl zhotoven po pitvě v Templu v roce 1795, a další vystavený v Holandsku v roce 1845. Od té doby se událo mnoho věcí, které v rámci tohoto článku není možno popsat. Jednalo se o několikeré hledání původního hrobu zemřelého dítěte z Templu. Hledání a vykopání několik mrtvol (možných dauphinů), jejich zkoumání. Toto kauzou se z podnětu různých lidí, zejména Naundorffových potomků zabývaly vícekrát francouzské soudy, naposledy ještě v roce 1954. Vždy však nárok Naundorffových dědiců odmítli. Ti jeho potomci se ani tak nedrali o případnou královskou hodnost (v případě restaurace monarchie), ale o peníze, samozřejmě. Bourboni totiž měli od své porevoluční restaurace velký majetek uložený všude možně po Evropě, a v případě soudní výhry si Bourbon-Naundorffové na něj mohli dělat nárok, jako oprávnění dědici hlavy rodu.
Zkoumali se, s postupem doby vyvíjející se kriminalistické vědy, zachované ostatky Ludvíka XVII. a jeho příbuzných. Tělo Ludvíka Karla se sice nikdy nenašlo, ale zachovaly se odstřižené kadeře vlasů na několika místech a hlavně, – srdce.
Totiž při pitvě v Templu, v nestřeženém okamžiku, přítomný doktor Pelletan vyoperoval z dětské mrvolky srdce a zabalené v kapesníku jej vynesl a uložil do sklenice s lihem. Toto srdce se po nějaké době snažil vrátit královské rodině, ale nedařilo se mu to. Srdce dokonce po odpaření lihu vyschlo, později několikrát změnilo majitele, ale nakonec přece jenom skončilo v královské hrobce francouzských králů v Saint-Denis. Je tam uloženo mezi rakvemi svých rodičů v křišťálovém poháru. Je to ale srdce opravdu Ludvíka XVII? Vždyť mnohokrát změnilo místo, otázkou i bylo, zda je doktor Pelletan opravdu odebral v Temlu. Zda se po dlouhé době, kdy bylo i ukradeno, nevyměnilo a tak dále. Prostě srdce nebylo v podstatě žádným relevantním důkazem.
Jenže, nakonec právě toto srdce vyřešilo více jak dvě stovky let starou záhadu, kdo opravdu zemřel ve vězení v Templu, a současně s tím i, zda Naundorff byl skutečným dauphinem nebo geniálním podvodníkem.
Pomohla k tomu nová věda, – genetika.
V roce 1992 se holandský historik Hans Petrie domluvil s belgickým genetikem Jeanem-Jacquesem Cassimanem, že se pokusí vyřešit záhadu pomocí genetiky. Opět nebudu popisovat složité okolnosti získávání potřebných genetických vzorků po celé Evropě (například vlasů Marie Antoinetty). Nicméně v roce 1998 byla publikována jejich zpráva, že dle výsledků genetických testů je Naundorff vyloučen, jako příslušník rodu Bourbonů.
Tyto testy byly založeny na zkoumání mitochochondriální DNA (mtDNA), kterou potomek získává v ženské linii, tedy od matky, babičky, prababičky ……, tedy po přeslici. Genetickými vzorky byly vlasy různých ženských příslušníků z rodiny Habsburků, i vlasy a pažní kost Karla Naundorffa. Bohužel ale nepotvrdili, že vlasy údajně patřící malému dauphinovi jsou skutečně jeho. V tomto směru byly výsledky rozporuplné.
Představte si, že jakmile byl Naundorff vyloučen, ozval se profesoru Cassimanovi další případný dědic francouzského trůnu, kterým byl nejmenovaný belgický hrabě. Dalo se už udělat pouze jedno. Zjistit, zda údajné srdce malého dauphina je opravdu po matčině linii (Marii Antoinettě) habsburské.
Srdce bylo uloženo v bazilice v Saint-Denis, a bylo rozhodnuto, že po jeho vyjmutí bude každý postup manipulace se srdcem notářsky ověřen. Bylo též rozhodnuto, že testy budou dělat dvě na sobě nezávislé laboratoře, přičemž profesor Cassiman byl žádán, aby ani jedna z nich nebyla francouzská (zajímavé). Laboratoří v Evropě, které v té době uměli provádět testy se znalostí mtDNA nebylo mnoho, a tak byli vedle Belgičanů zvoleni Němci, laboratoř univerzity v Münsteru.
Výsledek zněl: Po porovnání sekvencí nukleotidů u vlasových vzorků Marie Antoinetty, jejích dvou sester a královniných žijících příbuzných s genetickým materiálem se srdce jejího syna (do té doby potencionálního), všechno do sebe zapadá, protože výsledky testů se dokonale shodují s těmi, které jsme provedli u ostatních habsburských příbuzných. Tento fakt spolu s historickými prameny je dostatečně přesvědčivým důkazem, aby podepřel tvrzení, že toto srdce patřilo ztracenému dědici trůnu.
To vše bylo předneseno na tiskové konferenci v Paříži 19. dubna 2000, za přítomnosti příslušníků bourbonské rodiny, tedy větve španělské a orleánské, nechyběli ani potomci Karla Naundorffa, a samozřejmě velké množství lidí z novinářské obce.
To se často nestává, že historik může novou věc (dříve neřešitelnou) zveřejnit s takovou jistotou. Na tomto případě je možno dobře ilustrovat budoucnost genetiky při historickém a hlavně, archeologickém výzkumu.
Připomeňme dva případy, kdy genetika zásadně promluvila. Potvrzení pravosti ostatků Dr. Mengeleho nalezených v Jižní Americe. Dále potvrzení pravosti ostatků carské rodiny (a určení totožnosti jejích členů), popravené bolševiky v roce 1917 v Jekatěrinburku.
Z tohoto pohledu je nepochopitelné, že byl zastaven projekt Archeosteon, což byl genetický výzkum koster nejstarších Přemyslovců pohřbených na Pražském Hradě. Na každý evropský stát má na takový projekt odborníky, a naše věda by si ve světě tím mohla udělat dobrou propagaci. Ale hlavně. Jedná se o historii počátků našeho státu, kdy, písemných i archeologických poznatků z té doby je málo, a klasickými metodami je nepravděpodobné, že by do budoucnosti nějak významně přibyly. Novinářská obec při začátku projektu Archeosteon to brala jako senzaci. Proč se dnes neptají po důvodech, proč vše skončilo?
Dodatek:
Bylo uvedeno, že pro porovnání jednotlivých vzorků při testech souvisejících s malým dauphinem byly odebrány i vzorky žijících příbuzných Marie Antoinetty, samozřejmě v ženské linii (po přeslici). Sluší se uvést, kdo byli ti odvážlivci, co si nechali odebrat vzorek DNA:
Anna Rumunská (Bourbonsko-Parmská), manželka bývalého rumunského krále Michala I., a její bratr André Bourbonsko-Parmský. Ona to v tomto případě zas taková odvaha nebyla. Uvědomme si, že se hledala příbuznost po ženské mateřské linii. A jak říkají latiníci „Mater semper certa est (matka je vždy jistá)“. Kdyby se hledalo po meči, to už by možná bylo jinak. Vysvětlovat není nutno.