Typickým příkladem jsou třeba pro bývalé kolonizační mocnosti jejich úspěchy při dobývání (kolonizování) nových zemí. Dnes se sice už připomíná negativní důsledek jejich expanzní politiky na domorodé obyvatelstvo, nicméně každý Angličan (třeba) je hrdý na úspěchy jeho země na tomto poli. Nebo jiný případ, který opíšu anekdotou: „Rakousku se podařilo přesvědčit svět, že Beethoven byl Rakušan a Hitler byl Němec.“ Němci zase mluví o panovnících Svaté říše římské jako o německých králích již v době raného středověku, a přitom první německý stát existuje fakticky až od 18. ledna 1871 (měl název Německá říše, v čele s císařem německým). Francouzi se zase chlubí svojí dlouhou velmocenskou historií, ale francouzské království (jako stát) mají mají teprve od roku 987, kdy nástupem Hugo Kapeta na královský trůn fakticky zanikla západofranská říše. Pro srovnání, první historický český kníže Bořivoj I. vládl samostatně od roku 894 (po smrti velkomoravského Svatopluka I.). Tedy zhruba o století dříve. Také Francie v přibližně dnešních hranicích vzniká až letech 1482, kdy bylo připojeno Burgundsko, potažmo 1532, kdy byla připojena Bretaň.
Při výuce dějepisu mají pedagogové některé oblíbené historické postavy, ke kterým se vážou stále stejné fráze, či slovní spojení. Zhusta to je reziduum z dob dávno odešlých, a často také nejsou úplně pravdivá. Jednou z těch postav je nepominutelně český král Přemysl II., Otakar. Uvádí se o něm, že byl jedním z našich nejvýznamnějších (tudíž největších) panovníků. Byl králem „železným a zlatým“. Byl to bohatýr, který zahynul zradou na Moravském poli.
Pravdou je, že byl bohatý, a díky tomu se na něj mohli nalepit i ostatní přívlastky. Dle slova „železný“ by se mohlo zdát, že byl skvělým válečníkem. Ano, díky svým penězům měl ve vojsku, na tehdejší poměry, opravdu hodně železa (myšleni jsou opancéřovaní rytíři). S tím válečným uměním to není až tak pravdou. Byl totiž založením hazardér, a projevovalo se to v celém jeho životě. Napřed v odboji proti svému otci, králi Václavu I., do kterého se nesmyslně pustil na radu vysoké české šlechty. Neuvědomoval si totiž, při svém mládí, že čeští velmoži jsou jeho největším domácím nepřítelem. Jeho riskování se projevovalo i při některých jeho vojenských taženích. Příkladem jsou třeba: roku 1257 neúspěšná výprava do Bavor, Na přelomu roku 1267-8, druhá Přemyslova křížová výprava do Prus (kvůli bažinám se mohlo jít pouze v zimě). Pro lednové tání prý výprava nemohla pokračovat, a přestože bylo vojsko poměrně velké, nedosáhla žádného úspěchu.
Ty křížové výpravy na sever byl vůbec bláznivý nápad. Českého krále k nim vybídl papež, a Přemysl si usmyslel, že díky předpokládanému úspěchu při vojenském tažení vytvoří v oblasti Prus a Litvy území pod českou vrchní (lenní) správou, a protože Poláci (spíše polská knížata) budou tím fakticky obklíčeni, bude u nich moci uplatňovat svůj vliv. Myslím si, že kdyby se mu cíle výprav podařilo dosáhnout, tak by Moravské pole, respektive Přemyslova záhuba přišla o pár let dříve. Vrhla by se na něj, jako nebezpečného povýšence, půlka Evropy.
Nakonec se, zaplať Pán Bůh, podařilo jenom jedno. Na jeho počest byl, během první křížové výpravy do Prus, založen a pojmenován hrad, později město Königsberg (Králův vrch, Královec, dnes Kaliningrad).
I konečné rozhodnutí mezi ním a Rudolfem Habsburským (bitva na Moravské poli roku 1278), pokud už muselo nastat, mělo být naplánováno na dobu pozdější. Přemyslovi pomáhaly celý život peníze, a ty byly v českých zemích, a ne v Rakousích, které v té době na Přemyslovi neoprávněně získal Rudolf Habsburský. Mohl si časem naspořit, pořídit si větší vojsko a nebojovat jako slabší. Navíc, jeho protivník Rudolf Habsburský byl už stařec. Chtělo to počkat. Ale to by nebyl Přemysl!
Přemyslova největší domácí zásluha spočívá v zakládání královských měst (i církevního zboží), které měly sloužit jako jeho opora proti šlechtě, a také zvětšit (díky příjmu z nich) státní finance, což byla tehdy královská pokladna. To se mu povedlo ve velké míře, královská moc se tím mimořádně zvětšila. Je však v tomto směru často kritizován, že si za tímto účelem přivedl do českých zemí Němce. Ale ono to jinak nešlo. Tento trend posilování královské moci byl v celé západní Evropě, a my museli jít s dobou. V Česku té doby však nebyla vrstva měšťanů, bohatých kupců, některých řemesel (hornictví). A tak se se museli pozvat z ciziny. Němci nám vždy byli nejblíže..
Jednou z konstant našeho českého vychloubání, určenou hlavně pro domácí publikum, je, že za našeho úžasného krále Přemysla II. zvaného Otakar jsme měli i moře, nebo sahali jsme až k moři (myšleno Jaderskému). Tedy lidově řečeno, – v jeho době jsme měli i moře.
Co tedy měl král Přemysl za země? Samozřejmě základem bylo české království (samozřejmě s markrabstvím moravským), které zvětšil o Chebsko (dědictví po matce), sňatkem s Markétou Babenberskou ale i volbou šlechty získal Rakousy a Štýrsko, dále obdržel dědictvím Korutany a Kraňsko s Vindickou markou.
S tím Jadranem to bylo tak. Z výše uvedených zemí se ani jedna moře nedotýká. Ale Vindická marka a Korutany sousedily s patriarchátem Akvilejským (v dobovém označení se můžeme setkat i s názvy Furlandsko – Friul, či Pordenone), který sahá k pobřeží jaderského moře. Roku 1267 byl patriarchou Akvilejským (tedy hlavou tohoto státu) zvolen Filip Sponheimský (mimochodem, v letech 1237 – 1246 byl proboštem vyšehradským), který byl přímý Přemyslův bratranec. Ovšem papež ho v této hodnosti nepotvrdil. Protože bratranec Filip se po celý život choval nezřízeně (sahal na ženy i na církevní peníze za účelem jejich zpronevěřování), což někdy bylo chápáno jako neslučitelné s církevní funkcí, byl hodnosti patriarchy akvilejskou kapitulou zbaven v roce 1272. Přemysl ale měl již předtím přichystanou půdu. Už v květnu 1270 v Cividale uzavřel spojenectví patriarchát aquilejský a šlechta Furlánska s králem Přemyslem.
Poté už šlo vše naráz. Jedna z předních domácích (českých) opor krále Přemysla, – Oldřich z Drnholce (pravděpodobně Přemyslův zeť), tehdejší zemský hejtman korutanský, obsadil v květnu 1272 hlavní město Furlandska Cividale, a světe div se, ještě v témž měsíci byl český král Přemysl II., Otakar zvolen akvilejskou kapitulou generálním kapitánem (hejtmanem) aquilejského patriarchátu. Pro dovysvětlení je dobře zdůraznit, že Přemysl II. Otakar nebyl patriarchou akvilejským.
Co z toho plyne? My, jako Češi nebo české království (rozuměj s Moravou a dalšími zeměmi pozdější koruny české) jsme nikdy žádné moře neměli, a dokonce ani sám král Přemysl II. nevlastnil zem, která by se dotýkala moře. Akvileja mu nikdy nepatřila, na rozdíl o všech výše jmenovaných zemí. V Akvileji byl pouze pověřen správou území.
Roku 21.12. 1273 byl papežem jmenován, a zároveň zvolen kapitulou za patriarchu akvilejského Raimond della Torre, a Přemyslův mandát tak přirozeně zanikl. Tedy, Přemyslova správa nad územím dotýkajícím se moře trvala po dobu jednoho roku a sedmi měsíců.
Pyšnit by tedy snad bylo na co, – ale není čím.
Pro zajímavost je dobré dodat, že Akvilejský patriarchát měl několikrát ve svém čele Čecha.
Poprvé to bylo v letech 1084-1086. To se stal akvilejským patriarchou Přemyslovec Svatobor (v akvileji zvaný Fridrich), syn českého knížete Spytihněva II., který byl předtím brněnským proboštem.
Dalším byl nevlastní bratr Karla IV., který se jmenoval Mikuláš. Toho měl Jan Lucemburský s neznámou maminkou (pravděpodobně Češkou). Přesto, že byl levoboček, tak se o něj rodina postarala vychováním a postavením. Akvilejským patriarchou byl v letech1350-1358.
Nakonec byl patriarchou akvilejským Jan Soběslav (1387-1394). Byl to syn Jana Jindřicha, tedyt synovec Karla IV. a Mikuláše. O Janu Soběslavovi se říkalo, že měl velmi nemravné chování. Nakonec byl zavražděn. Ne kvůli nemravnosti, nýbrž kvůli politice. Ta nemravnost se ale asi podepsala na způsobu jeho pohřbu. Byl pohřben v noci a bez duchovní asistence v Mikulášově hrobě v udinském chrámu.
Když se k těmto Čechům připočítá poloviční Čech (po matce) Filip Sponheimský, moc dobrou pověst v dnešním Furlandsku asi nemáme. Pokud ovšem furlandští dobře znají svoji historii. Pokud jsou na tom jako my, tak můžeme být v klidu.