Reklama
 
Blog | Richard Händl

Co by bylo, kdyby Němci nebyli v roce 1945 odsunuti?

 

Je jasné a z názvu je i přímo podmíněno, že tento článek se kontroverzi rozhodně nevyhne. Pohne city, někdy duchem, jindy srdcem a třeba i žlučí. Nemůže být jinak. Důvody ke kontroverzi jsou dva, tedy hlavní. Především, jedná se o historii ještě neodžitou, čerstvou a z české i německé strany stále nevyrovnanou (podle mého i nevyrovnatelnou, jinak, než časem). Ten druhý důvod je v jeho neopakovatelnosti. Jednalo se o přesun obrovské masy lidí. Po druhé světové válce v Evropě, vedle odsunu Němců z Polska (5 miliónů) nemá obdoby. Co to způsobilo na národnostním složení poválečného obyvatelstva a českých zemí zvláště, nemá v naší historii ani přibližnou obdobu.

Trocha čísel

Počet německého obyvatelstva, kteří byli v rámci odsunu vystěhováni se udává v počtu 2 170 598 lidí. U nás zůstalo – tedy z odsunu bylo vyňato – asi 250 tisíc Němců. Počet vystěhovaných (nebo vyhnaných) Němců byl ve skutečnosti větší, snad 2,6 miliónu osob, protože ve výše uvedeném čísle nejsou zahrnuty osoby, které uprchly hned po skončení války z důvodů vyvolaných válečnými událostmi. Například ze strachu před pomstou za represe vůči Čechům, němečtí vojáci a podobně. Dále také od nás byli vystěhováni Němci (tzv. národní hosté), kteří nebyli sudetští Němci. Byli to obyvatelé východních německých území, kteří se na útěku před Rudou armádou dostali k nám.

Zmíním ještě jeden údaj, jehož přesnost je ze všech možných stran zpochybňována. Jistě právem, protože chyby se při takovéto statistice nutně objeví. Je ovšem otázka míry zpochybňování, které někdy hraničí až s s udávanými nesmysly Při odsunu, přesídlení, či vyhnání se udává 18 816 obětí. Z toho 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. Přibližně 200 tisíc tisíc.lidí se dodnes pohřešuje, respektive není vysvětlen jejich osud. Jsou to vojáci původem ze Sudet, kteří zahynuli na frontě. Potom velmi složitá věc se změnou občanství obyvatel Sudet, z nichž někteří byli do roku 1930 české národnosti, ale v roce 1039 se přihlásili k Němcům. Naopak druhá, velká skupina se po roce 1945 přihlásila místo k národnosti německé k národnosti české. Většinou se jedná o smíšené rodiny, které si změnu národnosti dovedly obhájit. V současné době jsou znalosti o výzkumu těchto skupin ve stadiu bádání, ale ví se, že se jedná asi o 90 tisíc lidí, co si takto změnily národnost.

Reklama

Česko-německá komise historiků roku 1996 dospěla k počtu obětí odsunu 15-30 tisíc. Samozřejmě, jsou to strašná čísla.

Odsun, přesídlení či vyhnání se ale děly v Evropě a blízkém okolí i v časech nedávných před druhou světovou válkou. Při srovnání například řecko-turecké výměny obyvatel (viz rámeček), je počet obětí našeho odsunu – vyhnání celkem nízký. Pravda, ve střední Evropě je (byla) cena života trochu „vyšší“, nicméně právě ukončené válečné běsnění jeho aktuální cenu výrazně snižovalo.

 

Musel odsun být?

Nebudu se zde zaobírat stokrát probíranými skutečnostmi. Zda byl odsun správný, humánní, morálně spravedlivý, legální a legitimní, a samozřejmě pravými opaky těchto slov. To udělalo mnoho jiných, a názory na to se nikdy nesjednotily a nesjednotí. Chtěl bych se zamyslet nad tím, co by se asi tak stalo, kdyby z jakéhokoliv důvodu k odsunu – vyhnání sudetských nebo českých Němců z československého státu nedošlo!

Požadavky pro odsunutí Němců z republiky zaznívaly (velmi omezeně) už hned po první světové válce. Nicméně během druhé světové války odsun – vysídlení chtěla exilová vláda, domácí odboj i čeští lidé doma. Po válce na tom také byla shoda v celém průřezu české společnosti. Je třeba dodat, že Slováci do toho tehdy neměli moc co mluvit, protože se jim v důsledku válečných událostí jen velmi pomalu rozpouštěl živočišný tuk na hlavě, a tak s napětím a toužebně čekali, zda se v této věci s Němci doopravdy svezou i „jejich“ Maďaři. Pro spravedlnost je dobré připomenout, Slováci i slovenští Maďaři byli, či stáli (jako stát) na straně poražených, a jejich válečná vina byla úplně stejná.

Tyto české (československé) požadavky na odsun Němců byli podpořeny souhlasem tří rozhodujících mocností. Sovětského svazu, USA i Velké Británie. Pravdou ale je, že ten souhlas byl tak trochu navíc než by bylo legálně nutné. Byli jsme vítězný, suverénní stát, který si mohl řešit své vnitřní problémy po svém. Pravda, vysídlení Němců mělo mezinárodní přesah, tak logika souhlasu mocností rozhodně nebyla od věci.

Odsunu, vysídlení nebo vyhnání drtivé většiny německého obyvatelstva mohly zabránit jen dvě věci. Kdyby se proti tomu postavila významná nebo aspoň významnější část české společnosti, nebo zřetelný a důrazný nesouhlas alespoň některé se světových mocností. Ani jedno se nestalo, – ani v náznaku. Osud Němců na území českého státu byl rozhodnut.

Že Češi obecně souhlasí s vysídlením Němců se vědělo ještě před koncem války, tedy to nikoho nemohlo po jejím konci překvapit. Nicméně přesto, že prezident Beneš měl předběžně se všemi velmocemi odsun dohodnut ještě před postupimskou konferencí (17.7. až 2.8. 1945), mohlo se právě tady něco zvrtnout. Ve světové politice a u velmocí se nikdy neví. Rozhodně se však ví, že země velikosti Československa (byť brána, jako spojenec, a tedy vítězná země) pokud je nutno, či dobré pro „velkou“ politiku, se bere v úvahu až ve druhém či třetím plánu. Nic se nezvrtlo, ale kdyby mocnosti nakonec vysídlení Němců neodsouhlasily, musel by se, do té doby víceméně „divoký“ odsun zastavit. Nebylo by to hned, ale velká většina německého obyvatelstva by v našich zemích zůstala.

 

Kdyby Němci zůstali v českých zemích

V prvních letech po válce by z našich Němců byli občané třetí kategorie. Ne druhé, tou by byli méně spolehliví Češi. V době komunismu by snad postupně Němci přeskočili do druhé skupiny (třetí by byla zrušena). Čeští Němci 2. srpna 1945 ztratili československé občanství, což s sebou neslo dlouhou řadu omezení lidských práv. V našem případě zrušeného odsunu by sice občanství neztratili, ale omezení by byla asi stejná, jako v případě prvním.

Jako příklad uvádím jen některá omezení: zákaz mluvit nahlas německy, viditelně nosit označení německé národnosti, nakupovat mohli pouze jednu hodinu před zavírací hodinou, nesměli vlastnit auta, motocykly a dokonce museli odevzdat i kola, radiopřijímače mohli mít jen na zvláštní povolení, německé školy všech stupňů byly zakázány atd. atd. Byli samozřejmě zbaveni práva volit. Protože se vědělo, že brzy budou vysídleni, případné zmírnění těchto omezení se neřešilo. Pokud by zde Němci zůstali, vlastně proti vůli celé ostatní společnosti, dovedeme si jistě představit, jak by se jim to „právo“ zůstat osladilo. Takové věci by se (díky komunismu stále) nevyhnutelně děly, a zvyšovaly by tak nenávist německého obyvatelstva ke všemu českému, která by se pochopitelně mohla, zatím, projevovat pouze v latentní podobě. Ze začarovaného kruhu občanů nižšího řádu by se dalo vystoupit pouze politickou kolaborací s komunistickým režimem. Zcela jistě by však byly velmi omezené kvóty na to, kolik Němců může mít rudou legitimaci. Druhou možností by byly sňatky (zejména německých dívek) s Čechy. Tím by se jejich původ začal rozmazávat do neviditelna. Jenže, jako si v dávných, či ještě v nedávných dobách (nebo snad i dnes?) Češi nechtěli brát za manželky (výjimky samozřejmě byly) Židovky, Cikánky, černošky …….., tak by měli i problém se stigmatizovanými Němkami.

Největším problémem ale celé společnosti (do budoucnosti) by asi bylo, že by se sudetští Němci museli ponechat žít v jejich starých oblastech. Bezprostředně po válce byla síla je vysídlit do Německa, ale rozhodně ne přesunout německé obyvatelstvo do vnitrozemí a tam je rozptýlit mezi Čechy, kteří by jim museli uvolnit místo ve svých původních domovech (nemyslitelné!) a jít místo nich do pohraničí. Tedy, to by rozhodně v chudých poválečných letech nenastalo, a v době komunistické nadvlády už vůbec ne. Z Němců by byla levná, někdy až otrocká pracovní síla, a u té je vždy výhodnější, když je koncentrovaná na jenom místě.

Samozřejmě, poměry by se dále uvolňovali, ale šlo by to pro Němce velmi ztuha. Dá se i předpokládat, že ke konci komunismu, v čase perestrojky, by možná mohlo vycházet i Rudé právo v němčině, snad i základní školy, možná i dvě střední školy německého jazyka by byly povoleny. Určitě by už nemuseli nosit označení s hákovým křížem (že jsou Němci). Dodnes však zůstavší sudetští Němci, pokud mluví na veřejnosti německy, tak šeptají. Snad by v té době už mohli mluvit polohlasem. Prostě se „svobodou“ by se začal protrhávat pytel. Po pádu komunistických režimů by se roztrhl úplně, a svoboda by se začala, také se začala, rozlétávat všude. Tedy i do myšlenek našich českých Němců.

 

Doba svobody

Prakticky všichni naši Němci, včetně mládeže, by uměli německy (bylo by to jediné bohatství, které jim po válce zůstalo). Že by si svůj jazyk chránili je věc jistá. Než by se ve svobodě rozkoukali zjistili by, že se jim za humny obě Německa spojila. Napadlo by je něco? Napadlo, ale byli by potichu, zatím. Po roce začali chtít svoji pomlčku, potom malou hvězdičku, potom prst rovnou s rukou Slováci. Hlavní důvod pochopitelně byl, – jejich nenaplněné národní ambice. I když se snažili zdůvodňovat to poukazováním na nespravedlivé to i ono v soužití Čechů a Slováků. Naši Němci by národní ambice nehledali, ty jako součást německého národa mají naplněny jeden a půl století. Ale na nespravedlnost by poukazovat mohli, a s jistotou by to zdůrazňovali.

Slováci se nespokojili s malými ústupky, ani s nápravou a spravedlností ve vzájemných vztazích mezi Čechy a Slováky. Chtěli a dostali svůj samostatný stát. Čeští Němci by byli opatrnější, samozřejmě s ohledem na válečné reminiscence. Chvíli by to trvalo, ale až by zjistili, že naše (jejich) svoboda opravdu je bezbřehá, že jim prakticky nic nehrozí, tak by se hráze sebeuvědomění i projevu začaly rychle protrhávat. Teď by teprve vylezla na povrch dříve skrytá nenávist, za velká i drobná příkoří násobená generacemi, která je podstupovala.

Mezinárodní situace by v té době byla (však jsme to zažili) taková, že jsme byli nechutně samostatní, volní, nepatřili jsme oficiálně do žádného politického ani hospodářského, natož vojenského uskupení. Byli jsme dokonale na vodě. V té době naštěstí s hladinou, jako olej. Samozřejmě, hlásili jsme se a hlásili bychom se k západnímu světu, toužící po vstupu do Evropské unie a NATO. Jenže s našimi Němci. Položím otázku, – chtěli by čeští (sudetští) Němci jít ve společném státě do Evropské unie s Čechy? Jít s nimi do NATO? Když by měli před sebou příklad Jugoslavie, Slovenska, Belgie, Katalánska? A ve srovnání s nimi daleko větší lidsko-historické důvody pro rozchod než ostatní uvedené příklady (snad s výjimkou Jugoslávie). Ještě není evropanství chápáno, jako hodnota převyšující národní – státní étos. Tedy ještě není a dlouho nebude (pokud někdy) přijatelná samosprávná forma regionů, krajů, oblastí, zemí (ne států) spojených v nadnárodní Evropě.

Jsem přesvědčen, že pokud by nedošlo k odsunu – vyhnání sudetských Němců po II. světové válce, tak by byly jenom dvě možnosti, jak tuto situaci řešit. Češi by v tom řešení každopádně měli v ruce kratší konec lana. První možností by byla víceméně obnova zhruba pomnichovských hranic, tzn, že česká republika by byla notně ořezána. Vzniklý geografický a nelogický český paskvil by přežíval v poněkud nepříliš radostném vyhlížení budoucnosti.

Druhou možností by byl nadále společný stát, kde by se ale poměry začaly měnit. S Německem za zády, a jeho podporou českých Němců by to ani jinak být nemohlo. Německo by je snad nepodporovalo kvůli rozbití státu (jako za Hitlera), ale vzhledem k dnešní hospodářské spolupráci a propojení by bylo jen přirozené, že jejich obchodní i pracovní partneři u nás by byli sudetští Němci. Ostatně i dnes se tady můžeme setkat s potomky sudetských Němců, kteří jsou sem vysláni německou mateřskou firmou, jako manažeři proto, že k naší zemi mají zvláštní vztah (často znají trochu i jazyk).

Zkrátka Němci by proti Čechům bohatli, stávali by se z nich elity, a v českém státě by se začali pomalu stávat vládnoucí vrstvou, jako tomu bylo třeba v polovině devatenáctého století. Že by to v českých lidech nevzbuzovalo libé pocity, ale naopak frustraci, závist a nenávist je jisté.

Existuje názor, že kdyby nedošlo k odsunu – vyhnání, neměli bychom tady komunismus. Argumentováno je tím, že naši Němci by přece nevolili komunisty (tak jak to udělali Češi), když měli s Rusy tak špatnou válečnou zkušenost. Tento důvod je lichý. Nevysídlení Němci by rozhodně v dlouhém období po válce neměli volební právo, tedy by ani o ničem nespolurozhodovali.

Němce jsme odsunuli, vysídlili – vyhnali, jak chcete. Ale, máme tady šedesát šest let mír a s Němci, dle vyjádření našich i německých představitelů nejlepší vztahy v historii našich zemí. Obchodní spolupráci si lepší snad ani nejde představit. Pro Němce středního věku a mladé je téma odsunu – vyhnání v závažnosti asi na stejném stupni, jako když Němci prohráli ve finále mistrovství světa ve fotbale v Anglii v roce 1966 (od té doby se jim to stalo ještě třikrát).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama